Jak jsem nenapsala

co jsem napsat chtěla

a píši o tom, co jsem nevěděla, že budu psát.Že si budu hrát se slovy jako se sněhovými vločkami, které zalehly co se dalo a splynuly v jedinou sněhovou peřinu.

Mé myšlenky jsou taková sněhová peřina, kde vyhrabávám myšlenky co jsem vlastně chtěla původně říct.No, tak tedy sněžilo a chumelí, a člověk teplomilný sedí za pecí, dívá se z okna a romanticky filosofuje, cože to je ta zima. Údobí spánku a odpočinku. Měl by tedy jít spát. Namísto toho kouká, sněhu už je nad dveře, kdo je otevře?

Drahá polovička je opravdu drahá, jde odhazovat sníh, a tak je mi dáno nadále filosofovat: to už se blíží Advent; beztak měl Martin zpoždění.  Kvapem utíká před dveře i i Mikuláš.

Mikuláši, co nám dáš? Bílo kam se podíváš.....

Jó, romantika, kdyby hřála nejen pomyslně, kdyby nestudily nohy, ruce... A tak tluče vědomí, že zima je přeci jen pro neotužilé studená. Měli bychom si ty krásně sváteční svátky přendat do léta.

Jenomže, nezdá se vám také to léto jaksi uspěchané?

Takže vše necháme při starém na dlouhých zimních večerech? Alespoň se  v nic máme na co těšit.....