I takové, jednoduché v svém štěstí může být dětství

aneb, co zapomínáme dát našim dětem

i takové je ditství

Nemyslete si, lítám v tom i já. Mí miláčkové nějak neví už co; hledají si zábavu, která přestává být hrou.

Mají všechno, jsou zaopatření, vymlouváme se, že jim nevěnujeme čas, ale oni až tak náš čas v určitém období nechtějí.

Přerostli nás, jsou příliž samostatní a vůbec jim v tu chvíli nevadí, že ještě de fakto neumí se životem zacházet. Teprve malér je zastaví.

vzpomínám na vzpomínky babiček dřoucích na panském. Byly na vše sami; jednu opustil chasník, druhá, s dvěma syny zůstala sama,dědu zabil pád na stavbě.Nic nedostala ani jedna jako odškodné. Prostě, dělej co umíš.

A ony obě uměly dřít, zvládly to. Děti vychovaly, a slušně a poctivě.: Šup, robě lezoucí, tady máš v trávě dřívko coby panenku či koníka a počkej až dožnu...Chodíš už? Máš hlad? tady máš připravené bandory, než příjdu večer z dojení ať jsou. A běda, vezmeš-li si boty na čutanou, jsou do školy!!

Velký průšvih měl taťka, když se svým bráškou ukradli údajně staré šaty na první hadrák!!! Maminka, to zas byla parádnice a moc záviděla šaty.

Každopádně si uměli vystačit a věděli o pocitu zodpovědnosti vůči domovu; co neudělají není.

Dnes naše děti tuhle zodpovědnost nemají a bereme jim jí čím dál víc v rámci tzv protišikaně v rodině. A tak ve své volnosti už nepotřebují nás, ale zároveń strácejí i tu prostou radost třeba jen ze sluníčka a z pohody. Zeptají se jen  co z toho, jaký užitek....