Došla jsem!

...a že to byla štreka; 7km dlouhá cesta  od mědstečka k městečku vozeno jindy autem.

Den byl úžasně letně podzimní. Sluníčko vysilovalo svou zlatou hřívu mezi stromky  lesíku kol silnice.

Vánek, překvapivě studený omýval záda.

Šla jsem.

Naplánovala jsem si totiž výlet do sousedního městečka přesně tak, abych čekala na autobus déle než dvě hoďky.

Co ale dělat?

Kafe se s kámoškou vypilo úprkem; však čas před školou finišuje i v prázdninovém maratonu ratolestí!

I úřednický vstup se odbyl pětiminutovkou.

Tak co s časem?

Bloumat po obchodech? Není to únavné a neprodraží se to?

A sluníčko laškovalo."Pojď zas jednou po trampsku, stará milovnice trempů a jiných tuláků!" Hm. Tak tedy jdu. Ohlížím se;

co když někdo pojede a slituje se?

Je poledne, nikde nikdo. Klid a mír...

Hele!Ejhle! Tenhle a tenhle strom nemám ještě ve sbírce!, příště s sebou vezmu foťák. Tahle roste bylinka k bolestivým žílám: Hm, měla bych se na ni vydat. Potvory nohy se občas ozvou. Co že to slyším štěbetat v tom tichu?:drobotinu není bezmála ve větvích vidět.

Káně! Nese se nad větvemi a na pastvinu, ladné a tiché..., nebo je to poštolka? Tedy, to jsem ztratila  v paměti přehled;

a heleme, už mi zbývá cesta u statku, lesík a pastviny zůstávají za mnou. Koukám, náš pan statkář se fakt činí, vše má v čistotě. Kráčím kolem rybníčku kam vtéká potok. Je nějaký poloviční;

a už jsem v ulici, procházím kolem domů, a jsem náměstí, a jsem doma. Výsledek?  necelá půlhodinka . Leč:Objevila jsem opět vycházky, chvála jim: Není nad svobodu!

Slunce je zlatý míč, rozeběhne se po obloze,

a je pryč,

mraky tkaly zlaté sítě,

nečinily se dost hbitě, a teď sami zůstaly