Děťátko a dítě

...co radostí a co starostí je s tímto jediným, nezvratitelným důkazem lidské existence -  aneb,všichni jsme děti, jen na to postupně mnozí zapomínáme.

Nejdříve si připomeňme tu radostnou událost, když si v milujícím se svazku řekneme, že jsme v početí těhotenském. Budeme mít zkrátka miminko- tvorečka  spleteného z našeho milování, takovou pentličku naší lásky.

Většinou to vyvolá po počátečním zděšení co se to vlastně stalo radostný vzdech. Ten zázrak, že je vlastně možnou existencí z našeho spojení? To je přeci príma!

Skeptici co život přepočítávají ale začnou vyhledávat pro a proti, zda ano či ne.

A potom se jde tato radostná událost sdělit širšímu rodinnému klanu do něhož je započítán náš tatínek s naší maminkou, odtud dědečkovi a babičce a...

Opět vzdech. Naše děťátko sotva odrostlé plenkám že bude zodpovědný rodič stejný jako jsem byl já?

Stane se.

Najednou mezi námi dvěma leží takové maličké klubíčko co kňourá jako koťátko,a občas si dokáže i zlostně zařvat, když není hned po jeho. Co bychom pro naše maličké klubíčko neudělali.

Klubíčko roste a potřebuje čím dál víc místa pro sebe. Už nechce být mezi námi, už se dožaduje s lezením a prvními krůčky svojí vlastní svobody kam smí a kam ne. Pravda, občas je to s rozbitým nosem a kolenem, s tím se ještě neumí tak vypořádat, tady jsme mu dobří my.

Tvoreček získává zkušenosti i s těmi pády, a už je to školák, který nám dává čím dál víc najevo jak my jsme hloupí, co on už všechno zvládnul.

A my, pomaličku a jistě začínáme docházet nazpět pofoukat si rány výchovné k své mamce a k taťkovi. Babička s dědou nás pomaličku opouštějí kladouc na srdce svým dětem,ať nezapomínají na dobré vychování a pomůžou nám. Vždyť jsme jenom neznalí janci.

A jednoho dne naši rodiče zůstávají sami a mění se nám před očima nazpět v děti, které potřebují náruč pro své bolístky.

To ti naši holomkové, ještě včera batolata už dávno vystrčili růžky a stávají se nad věcí zvanou dětský svět alergičtí. Oni jsou páni světa.

A mají své první lásky....

Zanedlouho nato nám oznamují, že semínko bylo zaseto, pro změnu budeme my babičkou a dědou.

Tady by pohádka o šťastném dětství mohla skončit kdyby...Chyby.

Je to ale mezi námi pořád takové pokřivené, že u mnohých maličkých tvorů schází jeden z hlavních elementů - táta. Mnohdy sami rodičky nezvládnou tíhu jež by je měla udělat dospělejší a přetrhat dětský svět, který leckdy nestihl nabídnout ani tu mateřskou lásku, a děťátko vstupuje do světa samo, opuštěné.

Kdyby alespoň tak.

Otázka babyboxů zajišťujících minimálně první krok k možné budoucí lásce, která smyje poskvrnu početí se tak stává v tuto chvíli bezpředmětnou. Dává šanci životu.

Horší stranou mince je zabití novorozence, co velká skvrna se lepí na každý další krok osudu podle přikázání NEZABIJEŠ.

A to už vůbec není pohádka, ale život nás, dětí umanutých vedle dobrosrdečných.