Co bolí...:

Život, to je taková zvláštní věc. Tak jako od počátku velkého třesku. Nejdřív je oslepující erupční záře, která probudí básníky; potom se vynořuje spálená země a objevují se bahnitá jezera ze kterých zem bere sílu...

...na zdánlivé pustině se začíná klubat nesměle první okvětí traviska a hladově vstupuje dál a dál, a začne šířit nově život v jeho kráse.

Jak je to s lidským srdcem?

Zrození člověka by mohlo být oním pomyslným vytrysknutím zázraku. Rudá krev vykoupení se podobá ohni, je stejně vřelá jako láva...A človíček si zakřičí.

Odhadujeme společně jak že byl tento hlásek jásavý.

Občas je tichounký, jako by se bál, že bude vyslyšen. Jindy zní hřmotně, nabubřele, proč že ho z mateřského  zázemí strkáme mezi nás, lidské pokolení.

Ale všichni ti tvorečkové v sobě záhy objeví velký hlad po žití. Začnou se úporně učit; s velikánskou dychtivostí objevují svůj svět...

A UŽ KOLEM PRVNÍHO LEZENÍ SE ZAČÍNAJÍ ZLOBIT NA NAŠE ZÁKAZY.

Rostou nám: ignorují naše předstvy vytvoření svého obrazu v skutcích. Vždyť to jsme chtěli z lásky!

A zatím kolem běží čas a červivá slupka navléká kolem nás stáří a nemoce.

Naše jablko poznání- dítko dál dychtivě sílí a my mu zametáme chodníčky co nejvíc můžeme. Však už sami víme co že je to bolest.

Dítko se rádo věnuje všemu jinému než vědomí, že by si mělo navléci chomout odpovědnosti za druhé, když je zcela zabezpečeno.

A tak běží dál čas. Věk ho nachyluje spolu s námi.

Děti to nevidí. Copak takové věci jsou? PC hry a filmy jsou přeci iluze; stejné iluze jsou i problémy věku a nemoci.

Vždyť  ještě chodíme, dýcháme.

Že hůř vypadáme? No, však už na sebe tolik nedbáme; Nepotřebujeme to.

Své Doma už máme, ač vůbec ne podle představ dětiček. Sedá na nás prach a bahnitý nános, řeklo by se.

A je tu smrtelný stav...

Ušetříme děti. Nemají se dopředu znepokojovat, je mi řečeno. Jsem staromódně surová.    Vždyť život je PC a filmově už tak nastavěn surový, tak proč jim ještě ukazovat skutečnost?

Balím se do svých nadějí: Až umřem, stanem se květinami,  ve dne budem lidem pro radost, v noci zůstaneme sami....

....možná potom, potom  jistě najednou, až bude místnost prázdná, zjistí, že někdo zmizelTen, koho  možná měli i rádi.

Budou ho hledat v těch květinách.

Ale to unavené, smutné tělo...? To že byl daný člověk?

Řekněte; mají právo a povinnost poznat i to že už je v ceně, která stojí v jeho životní hodnotě? Na jaké že je asi výši?...