březen/za kamny budem...

sluníčko se namáhá seč může, horským stráním zatím nepomůže. Sněženky jsou ještě v hluboké temnotě tejně jako sluníčka podbělová. Inu: březen bílý, pole sílí, vláha ho  kryje....

co ten páníeek spekuluje?

Copak v lese, tam je ještě krásně stejně jako na stráních kolkolem. Obzvláště vyvede-li se a sluníčko praží

Horší je to v ulicích.

Vše se svádí na maličké rozoumky zvířecí. Inu, na wc jim pánbíček nepřikázal chodit.

Projít po stopách člověka? Ó, jé. To člověk objevuje co se lidem všechno nehodí.  Papírky, vajgly, ústní extrakty, běžná věc. Navíc potkáme plasty, tašky, flašky, tu dokonce plíny; prý už nešly do popelnice; krabice, střepy, sklenice; tady je dokonce kočárek, prý už dosloužil, šup s ním do závěje za dům. Prý si s ním hrály děti.

A další a další smetí se valí ulicí jako lavina; dokonce oblézá náměstí...

Cultus res public: komu to co říká?

Je člověk kulturní tvor? Tak proč se tak lehce zříká svého já a zahazuje se za zběř:záměrně nepíši za zvěř, neboť už jsem to řekla tolikrát:zvířátka, mám vás ráda, vy se neumíte přetvařovat. Vás jenom páníček nenaučil chodit na wc.

A pánbíček tomu přihlíží a říká si za a/ dostane už lidstvo rozum a poučí se ze zvířátek? , za b:/ kdy už se lidé naučí chovat se k přírodě slušně? c/možnost? To už ví on sám. Jedno ví jistě. Jeho žádná nablýskaná fasáda tvora zvaného člověk neomráčí schovává -li si v duši svou černou skvrnu. Ona totiž také svítí. Bohužel negacemi. Škoda, že to její majitel nevidí koukáním po druhých.