Babo raď;

jenomže, kde jakou babu k radě najdu? Co ženská to jiný názor! Pravdy se člověk tím pádem těžko dobere. Nevím, nevím. Zkrátka, babo raď!

Co baba to jiný názor. Znám jedinou babu, o té se říká, že je neživá, proto se nebere vážně:Madam příroda.
Zrovna se s ní dohaduji. Zatímco v pátek kolem rozhazovala ještě hřejivé sluneční paprsky, včera už mě pronásledovala ochlazením, a dnes se chystá, že by už tedy roztrhla tu peřinu ?
Švestky na stromě stejně jako jiřiny jsou ještě plné života. Mám je nechat napospas sněhu:?
no, a právě, babo, co teď, kde jsi, abys ťukla?
Na jiném místě jsem dnes četla úvahu rychlého vystřízlivění človíčka, když zjistí, že se neměl narodit, že někomu překážel. Život měl jaký měl než si utvořil své zákoutí lásky. Nestěžoval si, protože nebral v úvahu takovéto vystřízlivění.
Patřím k těm, kdo rádi Poštu pro tebe. Netajím se tím, že lidská pouta jsou silnější času. Najdou svou kotvu- většinou
Milé švestky a milé jiřiny, jak se teď zdáte daleko! Neživoucí, životné.Když vás nechám pomrznout, zda-li vás ještě  zachráním?; když mi zapadáte, do jara vás nenajdu, z jiřin zbudou vzpomínky.
Nesouvislost s lidským osudem?Bane, maminka příroda má opět navrch. Ono je všude hledání a nalézání. Jediné kruté je zabloudit sami sobě
To je  jako s těmi jiřinami, nejspíš vzbudou druhému jenom vzpomínky jací jsme byli. Když nás ale blízcí neopustí a včas nás uklidí do pohodového odpočinku, můžeme vyrazit opět....
Nedá se nic dělat, jdu pro ty švestky a jiřiny. Bylo by mi jich líto, opustit je.



čas jako tíživá vzpomínka, jak řeka rozbouřená  běží životem,
láme břehy strnulé země a odnáší sémě dál a dál;
človíčku, nepočkal na tebe;
je hodina chladu a zebe;
to podzim přichází,
dítěti do tváří kreslí první červené skráně,
 dlaně svazuje do strnutí a nutí, nutí chviličku spát...
Chlad vod studených,
přichází první letošní sníh...
rozbouřená voda času dál a dál utíká