21.srpna 2010

byl rušný den jako každý jiný; nestihla jsem: Až dnes. Hektický čas se přenesl i přes vzpomínky: Možná jednou zazní stejnou zprofanovanou parafrází jako 2.světová válka očima snímku"stůj nebo se netrefím." Hloupost; každá okupace v každé zemi je zločin. Jen  kdo chválí okupace cizích zemí může přemýšlet, jak to bylo v 68? Proč chválí, proč nechválí? To je to dilema.......

Ještě stále mldá. Nezestárla jsem. Jenom tělo. Tak to bývá.  Ráno tradičně tělo budím, že už by mělo spolupracovat. Potom, venku je úžasně krásný den, se dávám prozaicky do velkého vaření jak mám ve zvyku. Vaření odpovídá odmývání nádobí, myčku stále ještě nemám. A je po obědě: Zkontroluji sousední část rodiny, vrátili se z výletu:už jsou tu. Co přivezli z milovaného Litvínova?  Jedu do lesa na borůvky.  Přebráno kam jsme se vydali, nemám štěstí a lituji, že nemám foťák. ˇulovek lesních skřítků by byl v přepočtu velikosti borůvkové větší: Tak zítra s fo´tákem, ano? A je večer 21.srpna 2010. Vydávám se hledat Mackbetovo zlato...do snových hlubin.

V roce 1968 mi bylo úžasných 12 let. Byla jsem nevědoucí, naivní dívčina, která miluje svět a lidi v něm. Byli jsme na rekreaci přímo na Německé hranici.  Prvně jsem zúívala do Mikrofónu, povídalka povídaná při obědě Červenou řeku. Samozřejmě jsem byla v duši na roveň Helenky Vondráčkové a Vaška neckáře. Jó, Johny mi dal k svátku krásný hříbě: druhá milovaná poísnička mých dnů stejně jako Střevíčky celé ze zlata...o vše probíhalo den předem. Na vycházce jsme viděli Německou celnici.  Novinářská auta měla pohotovost?

Druhý den mě maminka budila hodně . Svítal krásný letní den.

lidi byli zasmušilí. Prý v Praze jsou tanky.

Najednou řada soudruhů balila narychlo kufry a spěchala do Prahy.

Rodiče byli z těch kdo vytrvali i když, přiznávám, najednou jsem jako žvatlalka podivně osaměla.Svět kolem dostal mlhu strachu.

Na hranici  stály z české strany kolony aut utečenců. Němci je pouštěli bez průtahů, novináři měli žně.

Ano, tatínek byl u bezpečnosti. Po návratu byl odstrčen , jeho kamarádi v uvozovkách povýšili.

A ještě jinou podobnou rodinnou zkušenost mám.

Přesto nikdy rodina neslevila z morálních zásad. Nešlapat  kolem sebe na ty co jsou níž a nevytahovat se do hvězdbných sfér. Žijeme pro lidi a ne pro sebe.

I proto jsem vysoce politická a antimilitaristická.

Zůstala jsem dítětem a zpívám lidem, kteří mě chtějí poslouchat. Už dávno ne Červenou řeku, už dávno v svých básních."Zůstaňte lidmi.."

Život je bezbřehé moře,

kapičko ke kapičce vplouváš,

splíváš s ní,

bouře snad vytěsní z hladiny slzu

leč bezbřehé moře dál nese

pouhou kapičku jen,

bezejmený osud.....