Pražská asanace

Pokud byste navštívili Prahu konce 19. století, věřím, že Vaše překvapení a údiv nad tím, jak by Vaší mysli mnohá,  notoricky známá, pod kůží vpitá, místa, byla k nepoznání, by bylo nezměrné. Název mého článku odkazuje na radikální proměnu části staré Prahy na konci 19. století, která byla pro jedny zosobněním triumfu barbarství, jak hlásal literát Mrštík, kradoucí Nieztscheho spojení Bestia triumphans, zatímco pro druhé to byl životadárný impuls a kyslík do zatuchlého závanu středověku, který nemá v moderní Praze své místo. 

Mlžný opar chladného rána. Nad Josefovem, tehdy ještě skutečným ghettem, se vznáší hustá mlha, jako mrazivý prstenec vanoucí od řeky, která každoročně zaplavuje starodávné sklepy domů, které připomínají vlaštovčí hnízda, slepená z toho, co bylo v průběhu staletí po ruce. Pokud milujete křivolaké uličky staré Prahy, stejně klikaté a pohnuté jako život lidí zde žijících, byli byste bez pochyby uneseni atmosférou Židovského ghetta na Josefově kolem roku 1880. 

Josefov, který dnes představuje třeba vyhlášená ulice luxusu Pařížská, byl tehdy nevábnou a ostudu vzbuzující částí Prahy, jen kousek od výstavních částí kolem Staroměstského náměstí. Byl přirovnáván k chaosu města v Orientu. Malé, křivolaké uličky, kriminalita, chudina, ale zároveň místo s neopakovatelnou atmosférou, kterou by však jen málokdo z nás chtěl zažít po delší dobu. Příměrem to bylo jako když žena touží po princi na bílém koni až nakonec zjistí, že realita tvrdého života si žádá rozhodného muže. Stejně tak romantické byly ulice starého Josefova, ale k delšímu žití to zde po všech stránkách nebylo.

A tato část Prahy, která se dnes dochovala jen ve střípcích fotek, knihách spisovatelů Pražského kroužku jako Kafka nebo Brod a konečně několika stavbami původního Židovského města, které dodnes stojí přikrčeny kolem monumentální zástavby přelomu 19. a 20. století.

Jestliže se dnes vedou spory o jeden dům na Václavském náměstí a o to, jak je uplacená a zkorumpovaná pražská radnice, tak při asanaci Josefova nejenže se neustále v tisku naráželo na to, že podplacení úředníci prodávali podnikatelům lukrativní asanované parcely pod cenou, mrhali veřejnými penězi v zakázkách na bourání a vyvlastňování, toho že Praha využila říšské peníze na soukromé aktivity jedinců, alehlavně  rozsah bourání byl původně zamýšlen takový, že s pár výjimkami mělo zmizet celé Staré město. Škoda, že tehdy nebyl internet a diskuze po články, jistě by to bylo zajímavé počtení. 

Asanace měla město zbavit nevábných zbořenin a vytvořit reprezentativní bulváry po vzoru Vídně či Paříže. Pozůstatkem této ambice je Pařížská ulice, ačkoliv původní plán počítal s osou po vzoru Champs Élysées vedenou od Muzea na Václavském náměstí přes Pařížskou až k Letné - právě proto má Čechův most dodnes mírný sklon stoupající právě k Letné.

Osa Muzeum - Vltava je podle mého nejzajímavějším počinem asanace, protože nakonec byl projekt upraven tak, že měla vést triumfální třída od Muzea přes Staroměstské náměstí k dnešní fildě UK, přes Mánesův most až po Klárov, kde by byla korunována Pražským hradem. Rovný, do dálky se táhnoucí široký bulvár od Muzea až k Hradu - jen si představte ten božský pohled.

Mým cílem bylo poukázat na to, jak zajímavá může být historie mnoha, do detailu známých míst. Stejně tak, co vše v našem krásném hlavní městě mohlo být - onen triumfální bulvár Muzeum - Hrad. A snad se tento příběh pražské architektury stane inspirací všem, kdo budou mít jednou pravomoc rozhodovat o tom, jak bude Praha, matka měst, vypadat v budoucnu.