Zoubková víla v akci: Jak jsem své děti naučil milovat zubaře a ušetřil majlant

Zubař. Pro mnohé ďábel v lidské podobě. Pro mé děti spasitel. Kluci nemají se zubařem nejmenší problém. Dokonce se těší na návštěvu u hodné paní zubařky. Raději zubařku než tatínka „zoubkovou vílu“.

Díky genům mám já a mé děti zuby velmi otužilé. Pokud si dám pozor na dásně, je pravděpodobné, že se mnou půjdou do hrobu. Klukům vyrašily zuby dost pozdě. Ostatní děti už hryzaly a mí kluci ještě žužlali. Najednou cvak a měli všechny zuby. Pokud znáte pohádku „Jak vycvičit draka“ a vzpomenete si na draka Bezzubku, tak plně pochopíte. Nejdřív nic a najednou všechny naráz.

Pomalu jsem je připravoval na jejich vypadávání. Pohádky se zoubkovou vílou byly skvělé, ale znamenalo to pro mne finanční zátěž v podobě mince pod polštářem za každý vypadnutý zub. Jistě, mohl jsem jim tam dát korunu a byl by pokoj. Mám však vychytralé děti, které požadovaly hodnotnou minci. Nejlépe zlatou. Sbíral jsem tedy zachovalé dvacetikoruny a potají je doma leštil. Nad ránem jsem se tajně kradl k postýlkám a pátral po schovaném zubu. Někdy to byla celkem fuška. Jednou jsem dokonce musel probudit kluka a zeptat se, kde zub má. Vyplivl zub z pusy a povídá: „Bál jsem se, abych ho neztratil.“ Truhlík jeden. Pak dostali oba na zuby krabičku.

Zoubková víla v mém podání však zuby nejen vykupovala, ale ve většině případů se starala o jejich extrakci. „Tatí, mně se kýve zub.“ „Ukaž, mrknu na to.“ Škub a byl venku. Zub putoval do krabičky a já pozoroval, jak se místo něj vyklubává další. S hrůzou jsem si uvědomil, že mě čeká ještě minimálně 20 kol tohoto krvavého sportu.

Má kariéra zoubkové víly měla 3 etapy.

1. etapa byla nejkrásnější. V té začali chodit do školy a ještě věřili. Ráno po probuzení se radovali z mince a já si užíval jejich radost. Naprosto v pohodě přijímali informace a poučování, jak si mají čistit zuby.

2. etapa se vyznačovala podezřívavostí a vypočítavostí. „Tati, když dám pod polštář stoličku, dostanu padesátku?“ To už byli ve druhé (třetí) třídě a porovnávali informace se spolužáky. Vílí kariéra se pomalu chýlila ke konci.

3. etapa, kapitalistická, byla už jen o obchodu. „Tati, kolik dáš za špičák?“ zeptal se mě jednoho dne starší syn s výrazem ostříleného makléře. V duchu jsem si povzdechl nad ztrátou dětské nevinnosti a s úsměvem jsem odpověděl: „Záleží na stavu, synu. Máš k němu rentgenový snímek a potvrzení od zubaře o jeho původu?“ Syn na mě nevěřícně vytřeštil oči a mladší se začal smát. Toho jsem využil a dodal: „Ale neboj, mám pro vás speciální nabídku. Za každý zdravý zub, který si sami vyčistíte a o který se budete vzorně starat, dostanete prémii v podobě zmrzliny. Pokud paní zubařka uzná stav vašich zubů za vyhovující, máte nárok na peněžitý bonus. Co vy na to, pánové?“

A tak se každý půlrok synové těší k zubaři a starají se o zuby. Mne to sice stojí peníze navíc, ale radost dětí a jejich zdravé zuby jsou k nezaplacení. A kdo ví, třeba se mi ty investice jednou vrátí, až kluci vyrostou a začnou mi platit zubní protézu.