Vypouštěcí ventil rodinného papiňáku aneb řízený detonační úklid

Někdy se hádce prostě nevyhneš. A možná bys ani neměl. U nás doma se z hádky stal vypouštěcí ventil, který občas zabouchá víko rodinného papiňáku dřív, než bouchne celý hrnec.

Hádat se, či nehádat. To je, oč tu běží.

Valnou většinu času se snažím předcházet konfliktům v rodině. Je to úmorné a vysilující. Kličkovaná v minovém poli citů, nálad, bolavých zad a úplně nemožného šéfa, který paní spolubydlící šlápl na kuří oko.

A co teprve děti. Dva puberťáci. Ti se hádají, že se nehádají. Nebo tak nějak. Nechápu. Ani se nesnažím. Jen zavřu dveře do jejich pokoje, zapnu pračku a jdu s nejmladší princeznou za maminkou, která se mračí v kuchyni na ucpaný dřez.

Malá brepta má však tendenci bratříčky rozsoudit plastovým mečem a palicí. Dokonce jí to někdy i vyjde. Skoro dvoumetrový habán, přetáhnutý plnou silou mečem, obrátí svůj vztek na ni – když v tom zahlédne mě, sestřin zadní voj, a sklapne. To dá klamnou možnost mladšímu, a o kousek menšímu hromotlukovi, vypustit beztrestně ke svému sokovi další nadávky ve vysoké kadenci.

Plác! Opravdu jen klamná. Xena bojovnice drží oba konsternované hastroše v šachu.

„Au, tati, ať nás nemlátí!“ ozvou se chudinky chlapečkové malí.
„Tak, pánové, rušíte Barbie party, kterou pořádá vaše sestra. A já neslyším, o čem se hádám s mamkou! Tak klid!“ pronesu a odcházím.
„Vy se hádáte?“ zaskočeně pípne mladší.
„Jo, taky to umíme!“

Ale kecám. Moc to neumíme. Nebo možná nechceme. Oba už máme „své“ za sebou a snažíme se to minové pole obcházet. Nekličkovat. Ovšem časem se rozšiřuje čím dál tím víc – a jednou ho někdo prostě odpálit musí. A jsem to já.

„Ty se zlobíš? Něco jsem provedl? Nebo neprovedl? Proč jsi smutná? Chceš pomoct?“ – mé sondovací otázky, když žena mlčí. A má na sto způsobů, jak mlčí, jak dlouho mlčí a s jakou intenzitou. Je to věda.

Doporučené rady internetových odborníků, jako je „komunikace“, zde absolutně selhávají. Nebo máte pocit, že mluvit hodinu do zdi má smysl? Nemá! Ale pozor – i hádka je jistý druh komunikace.

Avšak jak přinutíte zeď k reakci?! Nu, každý máme svůj způsob. Já volím „řízenou detonaci“. Čemu se normálně vyhýbám, to udělám. Rýpnu do bolavého. A už se sypou cihly, tvárnice i panely. Když se zvedne prach ze zdi frustrace, lítosti, citů a zadržovaných reakcí, uklidíme společně ten bordel a jdeme k dceři na party.

Tento „řízený detonační úklid“ neděláme často. Jen několikrát do roka, za dveřmi (dvoje jsou minimum) a bez dětí. Ty si vystačí. Možná by stálo za to jim předvést, jak se to dělá, ale stejně jako my si na to budou muset přijít samy.

Takže, hádat se, či nehádat? Odpověď zní: ano. Ale jen s cílem vypustit tu páru dřív, než nám papiňák exploduje do obličeje.