Volejte OSPOD! Učím děti střílet a do školy chodí pěšky: Manifest za zdravý rozum

Ano, jsem ten špatný otec. Nevozím děti autem, beru jim dudlíky, nechám je tahat koš a k tomu je učím respektu ke zbraním. OSPOD má ze mě radost.

Já už opravdu nevím, jak nejlépe sdělit: „Děti nejsou z cukru. Dejte jim šanci naučit se učit. Nechte je spadnout, ať se naučí vstávat!“

Musíte sedmáka vozit do školy? Je potřeba jedenáctileté dceři nosit aktovku? Spíte v pokojíčku s dvanáctiletou dcerou, protože se bojí? Posíláte školní inspekci do školy, když se učitel zamračí na vaše čtrnáctileté robátko? Škodíte!

Otec průšvihář recenzuje školství a třídní schůzky. Tři v jednom týdnu!

Chápu, že je dnes jiná doba. Je skvělé, že úmrtnost dětí klesá. Velmi oceňuji možnost kecat učitelům do jejich práce. Teda ve smyslu konzultace. I když mnozí z nás, rodičů, jim do toho opravdu kecáme. Víme totiž nejlépe, jak své dítko vychovat, vyškolit, naučit, provést životem. A jak mu nejlépe umýt zadek.

A co když ten zadek budete potřebovat v osmdesáti umýt vy? Máte pocit, že vám pomůže? Zajistí vám alespoň pečovatelku? A bude to vůbec umět?!

Kluk na vysoké škole prostě nemá čas si vyprat prádlo. Opravdu? Nebo to spíš neumí! Možná nemusí. Má mamku pečovatelku a otce „starostu“.

Maturantka svolá kompletní záchranný sbor, když na ni na ulici mrkne „chlípný úchyl“, ze kterého se později vyklube zamilovaný trouba.

Chápete? Děláme z dětí nemohoucí maňásky. A dost!

Já jsem ten otec rabiját, co bere svým dětem nočníčky a dudlíčky. Nutí je do školy chodit pěšky. I když je to, bože a OSPOD, odpusť mi, dva kilometry. A dokonce je nechá lézt na stromy. Ve městě! „Poškozují tím zeleň,“ povídá zasvěcená matka. „Spadnou a poraní si páteř,“ kárá starostlivý otec.

Jak naučit dceru na kole a nejít do basy: Když jsem ji urval, šlo to samo

„Haló, synáčku, máš v plánu spadnout?“ volám do koruny. Kluk vystrčí hlavu: „A kterej?“ Pán se zarazí: „Vy tam máte dva? Jak je uhlídáte? Co když jeden spadne? Jak sundáte toho druhého?“ Malinko se zarazím a odpovídám: „No, sleze sám a půjde domů. Má klíče.“ Přednášku o dohledu nad dětmi již neposlouchám a podávám klukům pití. Takový jsem hodný táta.

To bylo, když chodili na první stupeň základní školy. Léta plynula a Rus vlítnul na Ukrajinu. Jak připravit děti na tohle? Zintenzivnit vedení k samostatnosti a třeba je naučit bránit se i jinak než klackem.

Příroda, čundry, výlety, chození na houby, dovolená „NO-ALL-iNCLUSIVE“, vynášení koše, mytí nádobí, úklid WC… To je dobrý začátek.

A co je třeba naučit respektu ke zbraním a používat je? „Prosím? Rovnou volám OSPOD!“ jako bych slyšel mnohé z vás. Klidně zavolejte. Já i děti splňujeme veškeré státem stanovené požadavky. To, že vám to připadá nevhodné či rovnou trestuhodné, je jen váš postoj. Respektuji ho.

Respektujte i ten můj. Chci dát svým dětem maximální šanci přežít v tomhle světě. A co vy? Nezkusíte to taky?

A klidně stačí obyčejná chůze do školy.

Medium 07/10/2025