Tři porody. Tři zážitky. Tři životní lekce. Kronika rodinného chaosu z pohledu otce

Přítomnost otce u porodu? Dneska rutina. Porodní historky maminek na hřišti? Všude a pořád. Ale slyšeli jste někdy, jak to celé prožívá táta? Ne? Tak tady to je.

Jako otec tří dětí mohu být považován za profesionálního příporodního čumila. Výraz „příporodní čumil“ je v tomto případě nutno brát jako terminus technicus, který jsem si nevymyslel, ale zaslechl od personálu nemocnice. Přesně to vystihuje roli partnera u porodu, pokud se jde pouze podívat.

Já se však nebyl „jen“ dívat.

Nehodlám tu popisovat průběh porodů, jako to dělají maminky. Jejich pocity, strachy, bolest, radost, štěstí. To jako chlap nedokážu pochopit. Jediné, co dokážu, je napsat:

„Holky, jste nejlepší!“

Mimo jiné by mě matky mých dětí zabily, kdybych o nich psal. Mé pocity jsou však jen a jen mé. Zde jsou.

Úterý v prosinci

„A sakra! Už je to tady. Mám všechno? Co ona to říkala? Taška je támhle, doklady… Jasně, mám všechno. Ještě, že to holka připravila. Tak padám do špitálu!“

„Dobrý den. Měl bych tu mít ženu. Co, jakou? No mojí ženu! Jo jméno? Columbová. Na hekárně? A kde že to mám počkat? Aha. Nazdárek pane! Taky čekáte? Tak pardon, jen jsem se zeptal… Jak to bylo v tom školení? Jaký čípek se to má otvírat? Na kolik? Jak to asi poznám?! Klid chlape! Jsou tu doktoři. Haló, mohu za manželkou? Dávno? Ale říkala jste, že mám počkat tady. Aha, jen převléknout a přezout. Pardon. Přeslechl jsem to. Aby ses…“

„Čau zlato. Neboj, vzal jsem všechno. Jak jsi na tom s čípkem? Ne, nejsem blbej. Jen se ptám. Mohu ti nějak pomoci? Vyndat? Ne, to fakt nemohu. Mám říct o nějaké tišidlo? Ježiš, lásko, co je? Haló, doktore!“

„Co to má být? To je nějaký vozík na mrtvoly, ne? Na tom máš rodit? Jen se ptám. Promiň. Kolik má mít kluk tep? 150–180. Hm. Dobrý. Co ten doktor blbne? Na co ten drát? Holka vypadá jak Robocop. Au, mamko, jsi v pohodě? Nechceš něco? To trvá, co? Tak se nezlob. Kde jsou všichni doktoři? Jo, ono je deset večer a střídají se. To to uteklo.“

„Dobrý večer. Ano, jsem tu s paní. Tep? Normální. Není? Málo? 75! Sakra! Doktore! Nejdřív tu žádný není a teď jich je rovnou pět. Co ti to dělají, zlato? Toho lapiducha chytnu pod krkem! Co to povídá? Jakou šňůru kolem krku? Dělej něco, doktore! Prosím! Uf. Proč je modrej jako šmoula? Kam ho nesou? Proč tam nemám chodit?“

„No, ten ječí! Chlape mizerná, ty jsi nám dal! A hele, Cimrman měl pravdu. S tím číslem fakt vypadá jako fotbalista.“

Středa v září

„Zdravíčko. Tak jsem tu za paní Columbovou. Přivezla ji sanita. Jasně, věci mám. Leží na hekárně? OK. Jen se převléknu a mažu za ní. Děkuji, sestři.“

„Tak co, kulíšci. Jak to vypadá? Fakt? To je fofr. Haló, sestři.“

„No dobrá, tak jdeme ještě do sprchy. Ale pan doktor říkal, že už… Dobře, dobře. Vy jste odbornice. Už jdeme. Není to moc horký? Ještě přidat? Hele zlato, jak se z tebe páří. Jaký už?! Teď to nejde, jsme ve sprše! Haló, doktore. Co to povídáš, doktore? Vůbec ti nerozumím. Jaký, paní tlačit má teď? Proč mluvíš jako Tatar? Aha, jsi Ind. Soráč, doktore! Hlavně jí pomoz… Že už je venku? Jsi borec, doktore!“

„Další fotbalista. A má stejně placatý nos.“

Neděle v květnu

„Podělanej Covid! Jak, že mě nepustíte za ženou? Mám to povolený! Testy, respirátor, vypadám jak kosmonaut! Nestačí? Paní nová Columbová. Přivezla ji sanita před chvilkou. Jen mě zdržujete. Porodí beze mě. Vím, že toho máte nad hlavu, ale mně rodí žena! Dík.“

„Ahoj lásko. Tý jo, máš to tu fajn. Vyplatilo se připlatit, co? A je tu televize. Můžeš při tom koukat na seriály. Nejsem blbej, jen se tě snažím rozveselit. Kolikrát jsem vlastně slyšel, že jsem blbej?! To je fuk. Snad je to naposledy. Dáme sprchu? Věř mi, už mám praxi. Dobrá, jdu se zeptat. Doktore, že máme jít do sprchy? Vidíš, říkal jsem to. Nebudu zticha. Jsem tu jako podpora, tak tě podporuju. Hm, tak jo. Opři se. Záchod je támhle.“

„Kam ji vezete? Proč tam nemůžu? Tak jo, počkám tady. Co tu mám jako hodinu dělat? Co když se to nepovede? Sám na tři děti? Buď zticha, chlape! Zbytečně plašíš! Tak co, sestři? Jak to… Jé, to je krásná princezna.“

„Víš, prdelko, musíme počkat na maminku, až ji zaštupujou. Ty jsi ale hodná. Tvoji bráškové byli pěkní uřvanci. A máš krásný nos. Po mamince, co? Taky tě mohli víc umýt. Vypadáš s tím červeným makeupem hrozně. Neva. Jsi moje sluníčko.“

„Ahoj mamko. Koukni, jakou máme krásnou dcerku!“

Mám tři děti. Prožíval jsem všechny tři porody. Jestli bych do toho šel znova? Bezesporu! Většina rodiček potřebuje mít komu nadávat a o koho se opřít. Mé nemístné poznámky zaměřily vztek a bolest partnerek na mě. Snad jsem jim tím trochu ulevil.

Pokuste se také ulevit svým partnerkám u porodu. Každý si najděte vlastní způsob.

Díky, holky!