„Spát s dětmi v lese jako houmlesák! Nestydíte se?“ zlobí se čtenářka článku o vandru

Když se mě čtenářka v mailu zeptala, zda nemám soudnost, že tahám děti spát do lesa jako nějaký houmlesák, uvědomil jsem si, jak odlišně dnes vnímáme přírodu.

Nejlepší inspirací jsou reakce čtenářů. A přiznejme si, ty negativní bývají obzvlášť motivující. Tentokrát se o inspiraci postarala jistá čtenářka, která po přečtení mého článku o dobrodružstvích se syny napsala rozhořčený email: „Vy opravdu chodíte s dětmi spát pod širákem? To je nezodpovědné! To jste snad nějaký houmlesák? Nestydíte se?“ Děkuji za otázku, milá paní.

Zálesák, nebo houmlesák? Pohledy se liší

V časech mých dětských let, kdy trampování nebylo exotickou zálibou, ale samozřejmostí, jsme každý víkend vyráželi do lesů. S batohem na zádech, do neznáma, většinou s přesvědčením, že to nějak dáme. Příprava zahrnovala krabičku zápalek, pláštěnku, pár konzerv a svačinové přebytky, které by nás nyní možná dostaly do výživového pekla. Ale dnes? Slovo „čundr“ už řadě lidí nic neříká a spaní pod širákem má jen o málo lepší pověst než pobyt na lavičce v parku.

Spát pod širákem: Hazard, nebo výchova?

Vzít děti do lesa je podle mě jedním z nejlepších způsobů, jak je naučit hodnotám, které jinak v dnešním světě míjejí: odolnosti, samostatnosti a obyčejné radosti z obyčejných věcí. Nevychovávám děti k tomu, aby šly lovit bobra na večeři. Naše expedice jsou prostě o tom, poznat svět mimo obrazovky, strávit den ve společnosti stromů, ne klávesnice nebo ovladače. A jestli někoho děsí, že nesnídáme ve vyhřáté jídelně, ale pod stanem v ranní mlze, tak bych se měl asi ptát, zda je skutečný problém v mých dětech nebo spíš v městských zvyklostech?

Malý hrdina vs. divoká příroda

Čtenářce, kterou děsí nocování pod širákem, možná zní naše dobrodružství jako něco mezi experimentem a selháním sociální péče. Představí si hrůzy: divoké šelmy, ztracený signál Wi-Fi, noční chlad, o kterém se zmínila i v jedné z dodatečných výtek. Ale my? Naše dobrodružství jsou samozřejmě méně dramatická. S trochou snahy si kluci sami najdou klacky na opékání, dokážou bezpečně rozdělat oheň a ohřát si na něm jídlo. Když nás občas uprostřed noci překvapí prasknutí větve, je to pro nás spíš zkouška odvahy než důvod k útěku do bezpečí civilizace.

Zábava v přírodě: Výhody, které ve městě nenajdete

Když jedeme na čundr, neznamená to pouze opékání špekáčků a zpěv kytarových klasik. Je to čas, kdy děti poznají přírodu, osvojí si znalosti, které jim knihy nepředají. Místo návodů ke hrám na tabletu řeší skutečné problémy. Ano, občas se stane, že je probudí brzký zpěv ptáků nebo šramot nočního života v lese. Ale ruku na srdce, i tahle zkušenost je cennější než další epizoda oblíbeného seriálu.

Bushcraft: Slušný zálesák, nebo líný otec?

Obvinění, že jsem „houmlesák“ kvůli tomu, že spím v lese, mě vedlo k zajímavé otázce: kdy se vlastně obyčejné táboření stalo tak vzdálené každodenní realitě? Možná v době, kdy kempování začalo znamenat rezervaci v moderním areálu s elektrickými zásuvkami, kde se rodiče předhánějí, kdo bude mít nejmodernější stan a pohodlné skládací lehátko. A já? Jsem asi v jejich očích kverulant a zpátečník.

Odvaha vyrazit ven

Čas strávený mimo čtyři stěny domova mi dal pocit, že bych o některých dnešních představách pohodlí měl uvažovat s větší rezervou. Když děti ve městě běží do supermarketu, aby si koupily něco na chuť, mně vyprávějí, jak je super mít křupavou topinku upečenou na ohni. Když najednou musíme všichni zvládnout pár hodin bez telefonu, naučí se improvizovat. Jaký jiný trénink na realitu života chcete dát svým dětem?

Proč si těchhle momentů vážím

Ano, není to vždy jednoduché. Chladná noc, kdy se s dětmi choulíte ve spacácích pod starou celtou, není pro každého. Někdy to vypadá jako vrchol nepohodlí. Ale přesně tahle zkušenost má zvláštní kouzlo, které v luxusu nevykouzlíte. Chvíle, kdy děti sáhnou na zem a řeknou: „Tady jsem dneska doma,“ se zapíšou do jejich srdcí. Proč? Protože doma je tam, kde máte své nejbližší u sebe. I když je to třeba na tvrdé zemi pod celtou.