Slavkovský les. Rašeliniště, rezavé potoky, čistý vzduch a šlofíček na kládách

Celodenní výlet se čtyřletou dcerou po hřebenech. Zpočátku byly obavy, ale nakonec převládla spokojenost na obou stranách.

Vzhledem k tomu, že nemáme hlídací babičky, museli jsme se s manželkou podělit o práci a děti. Však to znáte. Jeden chodí do práce a druhý si užívá s hodnými dětmi. Ideální ratolesti si všechno zařídí, najdou si hodnotnou zábavu, uvaří si, postarají se navzájem o sebe a jdou si spořádaně lehnou se slepicemi. Utopie. Kluky jsem odvelel na čtrnáctidenní tábor a dceru jsem zatáhl do divočiny, kde neměla šanci stěžovat si mamince. Realita.

Začali jsme hřebenovkou po Slavkovském lese. Sice mi hlásil mobil, že bude pršet, ale to nás nezastavilo. Batoh plný zálesáckých potřeb a proviantu mi dával jistotu, že nás nezaskočí nic. Dokonce jsem si pro slečinku připnul na batoh i nočník. Dámička nemá problém čůrat na kytičky, ale na kakání musí mít klid a spoustu času.

Po osmé hodině jsme již šlapali Hřebenovou cestou směr vrcholek Lysina. Bylo po dešti, nádherný čerstvý vzduch, spousta lesních zvuků a moje víla unešená blátem na cestě. Naprostý balzám na nervy. Pro oba.

Čmeláka, který si pobrukoval na květině, jsem prostě musel vyfotit. Jako člověku z města mi první půlhodina v lese způsobí euforii. Fotím si do zásoby a pak z toho čerpám energii, když nemohu ven.

Po několika kilometrech je u cesty vyhlídka s přístřeškem. Ideální na svačinu a půlhodinový pobyt na nočníku. Jako ženská zvládá dcerka více věcí najednou, takže k svačině a kakání přidala zpěv a pobízení tatínka ke sběru borůvek. Dostal jsem kelímek a hybaj sbírat.

Nedaleko vrcholku Lysiny se nachází Kladské rašeliny. Podívaná neskutečná. Omrkli jsme jen zpovzdálí. Nejspíš se tam nesmí a taky jsem nechtěl riskovat, že ze mě a dcery bude černé uhlí.

Opatrně jsme obešli rašeliniště a vydali se podél rezavého potoka z kopce dolů, sbíraje cestou borůvky a houby. Tedy já jsem sbíral a holčina určovala co. To už ale začala vyluzovat únavné zvuky. „Nožičky, bolí, au…“

Když jsme se vynořili z pralesa na lesní cestu, bylo na ní vidět, že potřebuje šlofíčka. Našel jsem několik klád u cesty, udělal ze sebe matraci a nechal dcerku odpočívat. Náhodní cyklisté a chodci byli ohleduplní a nechali nás dřímat.

Po probuzení byla kočička usměvavá a dokonce si šla sama natrhat borůvky. Tatínek si musel narovnat ztuhlá záda a rozcvičit přeleželé nohy. To nám ještě zbývaly asi tři kilometry k autu. Nicméně stylem od borůvky k borůvce nebyl problém vzdálenost urazit. V půl sedmé večer jsme vyrazili k domovu. Naprosto skvěle využitý den.

Trochu jsem cestou točil. Tak si to užijte i vy.