Rovnice štěstí: Tatínek + dcera + krabice = rodinný Minecraft

Když se na Den dětí spojí tatínek, pětiletá dcera a zapomenutá krabice, vznikne chaos, smích a vzpomínka, kterou byste za peníze nekoupili.

Tatínek

Ať koupíte dětem sebedražší hračku, stejně nakonec skončí u krabice, ve které je zabalena. Tedy alespoň do určitého věku.

Manželka si cosi objednala na internetu a zbyla jí poměrně velká a kvalitní krabice. Zůstala „uklizena“ v rohu místnosti. Samozřejmě, že to byla moje vina. Však já ji zítra uklidím.

Pětiletá dcerka kouká velmi ráda na staršího bratra, jak hraje Minecraft. Asi každý znáte tuto „kostičkovanou“ hru. Jedna z mála her, která mi přijde smysluplná. Slušně rozvíjí kreativitu a málokdy obsahuje krveprolití v Rambo stylu. Proto bez obav nechávám princeznu otravovat bratra. Přitáhne si židličku vedle té jeho, opře se lokty o stůl a v jednom kuse mu do toho kecá.

Musím však uznat, že syn má pevné nervy. Na puberťáka. Leckdy to vydrží i hodinu. Po hodině přivede malého kibice do obýváku a s jemným tikem v oku ji předá mamince: „Nechte si ji tady! Prosím.“ Sestra, které namluvil, že jdou pro popcorn, aby ji dostal z pokoje, hází psí oči po bráchovi. Ten bere dráhu a už už zavírá dveře. „Jo, zlatíčko, ten už se nevrátí. Pořád meleš a tady to máš!“ utěšuji ji. Ovšem ona ví, jak na mě.

Zaběhne do pokojíčku a vtom se ozve lomoz a funění, jak táhne do obýváku obrovskou krabici s Duplo kostkami. „Budeme hrát Minecraft, tati. Jo?“ V kuchyni se dělal oběd a maminka pobíhala po celém bytě ve snaze alespoň trochu zmenšit nepořádek po třech dětech a tatínkovi. Představa vysypaných kostek po celém obýváku a do běla vytočené maminky, která zrovna jednu našlápla, mě opravdu nelákala.

A v tom jsem ji spatřil. Tu krásnou, velkou a zapomenutou krabici. „Jasně, dáme Minecraft. Budeš Steve a já Creeper. Jen sem, prosím, netahej tu krabici. Tatínek ti udělá masku.“ Stačila chvilka, vykošťovací nůž a Steve byl na světě. Tolik radosti jsem ani o Vánocích, kdy dostala hříšně drahou panenku, neviděl. Lítala po bytě a naháněla luxující maminku. „Buď ráda, že tu nejsou všude kostky,“ mrkám na překvapenou a trochu otrávenou ženu.

Steve přiběhne a hledá Creepera, že se s ním vypořádá smetáčkem a lopatkou ukradenými mamince. Jenže, kde ho vzít. Další krabice už není a nutit ženu do další internetové objednávky nechci. Radši. Nemám potřebu vyřezávat dvojhlavého draka.

Poslal jsem dceru hledat nějakou krabici a zatím do té její, ale z druhé strany, vyřezal padoucha a začal ji nahánět. Když zjistila, že má dvě postavičky v jedné krabici, radost neznala mezí. Vystačila si sama. Stačilo jen obracet krabici.

Já jsem z bezpečí křesla korigoval souboj Steveho a Creepera. Snad jen proto, aby jeden druhému příliš neublížili. A taky jsem zůstal skryt před maminkou, která z chodby pozorovala tento lítý souboj.

Dceruška

Brácha hraje pořád Minecraft. Já chci taky! Sedím vedle něj, koukám, ptám se, radím mu a on říká, že jsem otravná. Ale on je otravnej, ne já!

Dneska mě vydržel poslouchat fakt dlouho. A pak na mě udělal takový ten obličej, co dělá táta, když se snaží být v klidu, ale už nemůže. Řekl, že jdeme pro popcorn.

Popcorn! To bych si dala. Jenže to byla past.

Zavedl mě do obýváku a tam mě nechal! „Nechte si ji tady! Prosím,“ řekl mamce a utekl. A mně nezbyl popcorn ani brácha. Jen naštvaná mamka a bordel, co se nesmí dělat.

Tak jsem šla do pokojíčku. Chtěla jsem si přitáhnout kostky. Dost jsem funěla, protože krabice byla těžká, a dotáhla jsem ji do obýváku.

A pak táta dostal nápad. Moc dobrej! Vzal krabici, udělal do ní díry a říká: „Ty budeš Steve. Já budu Creeper. Ale tu krabici s kostkami, prosím, netahej.“

Ta velká krabice v rohu! Táta říkal, že ji „zítra uklidí“, ale to říká už asi čtyři zítřky. Táta z ní udělal Steveho! „Budeme hrát Minecraft!“

Udělali jsme Minecraft! Ale vopravdickej! Já měla hlavu z krabice, byla jsem Steve, a naháněla mamku. Táta říkal, že má být ráda, že po zemi nejsou kostky. Nechápala to. No jo, dospěláci.

Pak jsem chtěla najít i tátu – Creepera. Jenže už neměl krabici. A máma už další nemá. Táta nevěděl, co s tím.

A pak mě poslal hledat nějakou další krabici. Já hledala, ale když jsem se vrátila, už v té mojí z druhé strany udělal nový obličej. A byl to Creeper! Měla jsem dva v jednom!

Lítala jsem po bytě a střídala Steva a Creepera. Stačilo otočit krabici! Táta si sedl do křesla a prý „koordinoval souboj“, ale podle mě jenom nechtěl uklízet.

Mamka nás pozorovala ze dveří a pak jen řekla: „Ach jo. Děti!“

Maminka

Objednala jsem si něco přes internet. Nic zvláštního. Jen pár maličkostí. Samozřejmě přišlo všechno v krabici velké jako od televize. Co s ní? Postavila jsem ji do rohu obýváku. Muž řekl, že ji „zítra uklidí“. Je neděle. Krabice tam stojí od středy.

V kuchyni se pálí cibule, v koupelně se válí ponožky a ve všech místnostech se válí děti. A tatínek. Ale ne, že by spal. Hraje si! S dcerou! Na Minecraft! Pomocí krabice. A nože. Skvělý nápad. Kde se jen bere ten mužský optimismus, že dítě zabavíte tím, že mu dáte krabici na hlavu?

Dcera samozřejmě nadšená. Lítá po bytě jako Splněný Dětský Sen, neustále se převtěluje z jedné obludy do druhé. Smetáček zmizel, lopatka taky, a z tátovy tváře září samolibá pýcha ve stylu: „Vidíš, jaký jsem skvělý otec?“

Ano. Zatímco já hledám náhradní smetáček, míchám omáčku a snažím se tvářit, že v tom nejsem sama. Nejsem. Mám tři děti a jednoho velkého chlapce.

Zajímavé je, že dcerka ještě před chvílí seděla u bratra a komentovala mu hru tak hlasitě, že jsem to slyšela přes dveře. Bratr jí vylákal ven na popcorn a předal ji tatínkovi s tím klasickým „nechte si ji tady“. O dvě minuty později už běhá po bytě s krabicí na hlavě a křičí „BOOM!“. A já vím, že tohle si bude pamatovat do smrti. Ne to, co měla na oběd, ne nové botičky. Ale krabici.

Přemýšlím, jestli je tohle to, co znamená Den dětí. Všude nepořádek, všichni křičí, a já nic nestíhám. A přesto je mi tak trochu hezky. Když to nepřiznám nahlas, nikdo se to nedozví, že?

Možná je fajn, že ten chlap s krabicí na hlavě není úplně normální. Aspoň se nehroutí z toho, že se nehrabe v tabletu, ale v kartonu.

A já? Já půjdu po obědě uklidit ten chaos. Zas. Ale nejdřív to vyfotím. Protože i když mě to momentálně štve, budu se tomu zítra smát. Možná. A dcera si to bude pamatovat jako nejzábavnější den vůbec.

Možná si večer, až půjde spát, tu krabici také vyzkouším. To zas nezapomene manžel.

Brácha

Už půl hodiny do mě hučí, že Creeper má jiný meč, že ta ovce nemá být růžová a že „tohle takhle nehrála Lucka ze školky“. Vydržel jsem. Fakt jo. Ale pak mě osvítil plán. „Kámo, jdeme pro popcorn,“ říkám.

Popcorn samozřejmě nebyl. Ale táta jo. O dvě minuty později zavírám dveře pokoje, sluchátka zpátky na uši a dávám TNT na fialkový záhon od ségry.

Mission accomplished.