Ranní rosa, mokré boty a tatínek v rauši z lučního kvítí

Lesní palouk. Mlha stoupá z rybníčku. Všude kapky rosy. Děti nadávají, manželka kleje. A já? Já stojím s mokrýma nohama a srdcem na horách.

Ráno. Vstali jsme dřív, než by bylo slušné. Tedy – já vstával rád. Ostatní spíš z donucení. „V lese bude krásně,“ hlásal jsem, zatímco jsem mazal rohlíky a cpal termosku s čajem do batohu. Děti brblaly cosi o volném víkendu, manželka o kafi. Nikdo mě neposlouchal, ale všichni šli. A to se počítá. Kamarádky pes se nadšeně motal pod nohama. Jediný spojenec.

Došli jsme k palouku. Slunce se líně drápalo nad obzor, mlha tančila nad hladinou rybníka jak víla s průkazem do ZUŠky. A ta rosa! Na trávě se třpytila jak perly na šatech víly Amálky. Já stál, nasával a cítil se jako duchovní mistr ranní rosy. Ani jsem nedýchal. Doslova. Protože když dýchneš moc nahlas, někdo tě pošle zpátky k autu. A pak začalo koncertní turné:

„Tatiiii! Já mám mokro v botech!“
„Do háje, tohle jsou moje nový tenisky!“
„Tohle je rosa? A to jako bude celou cestu?“
A moje žena jen suše procedila mezi zuby: „To tě fakt nenapadlo, že bude mokro, když vstáváme v šest ráno? Všichni to odmarodíme!“

Ne. Nenapadlo. Protože já byl duchem v úplně jiném světě.

Stál jsem tam, boty totálně nasáklé vodou, a bylo mi krásně.
Ostatní se brodili mokrou trávou a sypali za sebou výrazy, které by se do pohádky o přírodě moc nehodily. Já neřekl ani slovo. Jen jsem se usmíval jak blázen.

Pes? Ten si nestěžoval. Naopak. Vběhl do rybníka jako střela, zaplaval si pár temp, skočil šipku, vyplaval, a s výrazem olympijského vítěze se vymotal zpět. K nám. Přesně k manželce. A tam… se oklepal.

Stála jak socha svatého Klidu, ovšem dočasně. „Tohle už fakt není výlet, to je trestná výprava!“
Pes vrtěl ocasem. Myslím, že tomu říkal „vřelý rodinný moment“.

Já dál stál u louky a nemohl se vynadívat. Ty stébla! Ty perličky rosy! Ten klid! Na deset vteřin jsem zapomněl, že mám nohy jako ponorný vařič a rodinu v rozkladu.
„Pojďte se podívat!“ volám s blažeností zenového mnicha.
„Ne!“ zní trojhlasně. „Je to studený, mokrý a bolí mě kotníky!“

Chvíli nato kluk uklouzl, dcera se chytila kopřivy, pes se vyválel v bahně a manželka si šlápla do krtince. Idylka.

Ale víte co?

Když jsem se večer koukal na fotky, které jsem stihl nacvakat dřív, než se mlha rozplynula a nálada zhoustla, měl jsem jasno.

Ten výlet byl nádherný.

Možná ne pro všechny. Ale pro mě určitě.
A třeba to děti jednou ocení. Až se jich někdo zeptá, co dělaly s tátou, až budou samy mít děti… nebo až potkají někoho, kdo ví, co je rosa.