Puberťák a pekáč buchet: Začalo to holením břicha. Čím to skončí?

Čtrnáctiletý syn si holí břicho, zvedá činky a věří TikToku. Táta věří kloubům, rozumu a rodinným expertům. Souboj generací může začít.

Před nějakým časem jsem vám psal, jak jsem se cítil zaskočen, že si synátor holí místo brady břicho. Už jsem si zvykl. Nová doba, nové potřeby. Ovšem co s čtrnáctiletým kulturistou, který si usmyslel zadělat na pekáč buchet a ruce á la Pepek námořník?

Proč si kluci holí břicho? Letní přípravy, které mě zaskočí víc než první vložky pro dceru

Sportem ku zdraví. Jasně. Nemám problém. Nikdy jsem ho neměl. Ovšem také jsem nikdy děti do sportu nenutil. „Chceš na judo, tak choď. Jen se, chlapče, nauč padat, bude se ti to v životě hodit. Fotbal tě nebaví, tak tam nechoď. Herectví se naučíš i jinde.“

Rozdíl v moderním postoji velké části rodičů je více než patrný. Zatímco rodičovští taxikáři rozváželi ratolesti po sportovních kroužcích, my si opékali buřty u rybníka. Je to volba, ne móda či, jak se píše, „zdravý životní styl“.

Prostřední dítko se rozhodlo cvičit. Proč ne? Když má to oholené břicho, ať jsou mu vidět svaly. Samozřejmě že veškeré informace nutné k zdařilému nabytí mohutných svalů čerpal ze sociálních sítí a YouTube. Tam jsou samí odborníci na slovo vzatí. Když se jednou v osm večer ozvala rána z jeho pokoje, musel jsem zakročit.

Naštěstí neomdlel. Jen pustil činku na zem. Ale jakou činku, lidičky. Můj sedmdesátikilový klouček, dosahující hlavou do kulturistických výšin, zvedal jednoruční činky, každou o váze minimálně deset kilo. Že to není moc? No pro pana Vémolu asi ne, ale pro kluka, co cvičí druhý den, ano.

„Co blbneš, holátko? Chceš se probourat k sousedovi?“ vyštěkl jsem na něj, frustrovaný strachem, že omdlel. „Už jsem neudržel činku. Držel jsem ji do bolesti, jak ukazovali na videu, ale pak už to nešlo,“ zklamaně odsekl.

„Co že si? Blázníš? Chceš si oddělat tělo? Jsi ve vývoji, chlape, odpálíš si klouby nebo přetrhneš vaz, či něco horšího!“ dostával jsem se do ráže.

Schytal desetiminutové rodičovské kázání. Pak jsme probrali to cvičení. Ujistil jsem ho, že je na dobré cestě se zmrzačit a že mít křídla na pašování melounů není praktické. „Na fotce to vypadá hezky, ale zkus se podrbat na zádech.“

Postupem času jsem zapojil do školícího procesu potetovaného strýčka, který cvičí léta, v levé ruce udrží Harley-Davidson a pravou stěhuje almaru. Mého bratra, běhajícího téměř bosý maratony. A v neposlední řadě tetičku jogínku, která mu dopodrobna osvětlila funkci svalů a nutnost protahování před i po cvičení. Koukal na to, jako by z posilovny spadl.

Na videa už nekouká. Dokonce vzal na milost i tělocvikáře ve škole a uráčil se ho zeptat na správné postupy. Uznal, že jsou lidé znalejší víc než odborníci na TikToku.

Dal se do toho, borec. Sílí. Rychle sílí. Dokonce přestal koukat do zrcadla a pozorovat změny. Když přeběhne z pokoje do sprchy, aby se umyl, pozoruji změny já. Ty, bláho!

Je zajímavé, že mi nevěří, když ho chválím, jak mu to jde. Tatík se prostě neposlouchá. Ví prdlajs. Kluk si zvolil cestu a já jsem rád.

Večer sedím, pozoruji tu svoji tvárnici místo břicha a uvažuji, jestli by nebyl lepší pekáč buchet. Mohl bych se nakrucovat před manželkou. A třeba si oholit břicho. Ještě nevím. Nechám si poradit od syna.

Medium 10/2/2026