Hele a nemůže to být tím, že to jedno není u oběda v restauraci slyšet a to druhý slyšet je?

Já bych dle occamovy břitvy šel po tom nejjednodušším vysvětlení.

To jste zabil. Ale v podstatě to přesně tím je.

Pane autore, tak to srovnání, to je tedy síla! Naprosto neadekvátní příměr, který mě, přiznám se, nadzvedl.

Dávat rovnítko mezi pláč a zoufalství dětí ve válce (!) a řev (tedy otravování) rozmazlených potomků v restauracích, to je opravdu k vážnému zamyšlení nad tím, jak někteří lidé uvažují. Nelze jinak než z toho vyvodit, že jde o zlehčování utrpení válečných obětí (byť možná podvědomé).

Níže se k tomu velmi přesně vyjádřili někteří diskutující (např. p. Moudrá, p. Čumpelík...), takže bych už jen opakoval, co bylo napsáno.

Svou přepjatou emotivností a absencí racionality je článek silně manipulativní.

Je zajímavé pozorovat, jak si v článku každý našel "to své". Někdo zlehčování války, někdo přecitlivělost, další manipulaci, a jiný absenci autorova (mého) rozumu...atd. Co člověk, to názor. A to je dobře. 🙂 Ale přitom jde o pouhé zamyšlení, nad zbytečným (umělým) zveličováním problému zvaným "hlučné dítě v kavárně". Mám dva dotazy. Čím je článek manipulativní? Četl jste ho celý? Děkuji

Proč je nebe modré a tráva zelená?

Je potřeba si uvědomit, že náš postoj k Ukrajině je jen v souladu s naším biologickým nastavením. Ukrajina je blízko, tudíž nás zajímá. Jemenské děti nikdo nezmíní a u umírajících dětí v Africe se smějeme vtipům. Proč? Správně, protože jsou daleko a na jejich utrpení jsme si už zvykli. A ano, nemůžeme s ním nic rozumného dělat.

Brečet nad tím, že někde na Ukrajině umírají děti, jsou úplně zbytečné emoční výlevy. Autor se může cítit morálně nadřazen, ale tím to asi tak končí.

Až uzavřeme hranice směrem na východ, vyexpedujeme nazpátek VŠECHNY ukrajinské válečné uprchlíky, úplně zrušíme vojenskou, ekonomickou i humanitární pomoc, potom můžete psát o ignoraci "dětského křiku pod palbou". A hlučné dítě v restauraci? Špatný dozor,nic víc.

Máte pravdu v tom, že náš mozek se snaží chránit organismus a proto zlé věci vytěsňuje. Jako příklad - těžká nehoda, úraz s poruchou vědomí a po probrání si jedinec s bídou vzpomene na delší časový úsek před samotným traumatem, ale prakticky nikdy na úraz samý.

Totéž je patrno s Ukrajinou. Jsme již otupělí, unavení, informace, že na Charkov dopadla raketa a zabila x lidíé bereme stejně jako informaci o tom, že je u nás sucho (tu možná u některých více). Pak se samozřejmě daného chápou politici určitých stran, kteří nám sdělují, že se na to máme vykašlat a naopak ty, kteří se snaží pomoc, označují za válečné štváče.

Co s tím? Těžko říci, hlasitá část společnosti šíří negaci, naštěstí ta neslyšitelná stále pomáhá. Hlava státu nazývá věci přesně a pravými jmény, což dříve nebylo.

Myslím, že Česká republika v dané situaci jako celek obstála. A ty, co melou stále dokola cosi o parazitech a nutnosti Ukrajince odsunout zpět (třeba zdejší blogerka Šichtařová v OVM), poslat na smetiště dějin třeba už v příštích volbách.

No sa obávam, že o to smetište, ktoré spomínate, je už definitívne preplnené a skôr sa bude jednat o prezliekanie kabátov...aj v budúcich volbách, vidíte že na politickej scéne u vás zostávajú i tí, ktorí vo volbách už minule neobstáli. A teraz majú znovu reálnu šancu. Jednoduchý kolobeh. Pokazí niečo vláda-vyhrá opozícia a naopak. Jednoduché je to v podstate. Pekný večer.

Stejně tak se nemusíme rozčilovat u dopravní nehody, že někdo někomu naboural auto. Vždyť kolik aut bylo zničeno v Ukrajině.

Pozor, aby nedošlo k degeneraci přecitlivělosti za to, že si zákazník v restauraci dovolí okřiknout nevychované dítě a třeba i jeho nevychovaného rodiče.

To je zase příměr.... ach jo.

Stran nadpisu a perexu: je přece jasné, že příčinou je uměřenost. V restauraci se zkrátka nekřičí, v případě ohrožení je naopak křik na místě (pokud ovšem křičící osobu naopak neohrozí, což se může snadno stát).

Uměřenost je schopnost ovládat a regulovat své chování, aby bylo adekvátní situaci.

Zbytek textu je o přiměřenosti. Jestliže se Vás něco osobně netýká, nebo aktuálně nehrozí, že by se Vás to mohlo v dohledné době týkat, prostě to neřešíte. Nejde o zlý úmysl, ale o racionální využití kapacit, které nejsou neomezené. Nemůžete se zkrátka rozdat a hroutit úplně ze všeho. Ničemu byste tím neprospěl.

Přiměřené je to, co je dostačující, tedy vhodné vzhledem k dalším okolnostem.

Naprosto souhlasím. Proč se ale vydává tolik zdrojů a kapacit na téměř věděcké disputace o řvoucích dětech v kavárně? To kritizuji. Proto ten neadekvátní příměr s UK. Jinak řečeno: Zabýváme se hovadinama a neřešíme věci důležitější. Autor

Hed tři příspěvky po sobě snaživě obrušují hrany nepříjemnému faktu o trpících ukrajinských dětech.

A jsou to shodou okolností ti stejní myslitelé, kteří nějakým způsobem obhajují ruskou agresi tím, že "měla své příčiny".

A jako už tradičně, ty příčiny neumí buď vyjmenovat, anebo si je rovnou cucají z palce u nohy.

Vám karma.

Tá emocia sa nazýva súcit. Keď ľudia počujú slovo súcit, majú tendenciu myslieť na láskavosť. Jeho jadrom je odvaha, je motiváciou k láskavosti, schopnosťou reálne a citlivo vnímať utrpenie druhého. Neznamená to byť len milým a láskavým. Zatiaľ čo ľútosť je pasívny pocit, súcit je aktívny pocit, pretože sa rozhodujem nielen cítiť ľútosť nad utrpením druhého ale aj urobiť niečo preto, aby som mu s tým pomohol (predstavte si napríklad rodiča, ktorý drží svoje choré dieťa v náručí a robí všetko čo môže, aj napriek tomu, že tým pádom príde do styku s chorobou dieťaťa). Súcit znamená prevziať zodpovednosť za naše činy, uznávajúc, že na mnohé faktory, ktoré ovplyvňujú náš život, nemáme dosah...

Jste příliš laskavý, opravím Vás. To není otupělost, ale tupost. A to nemalé části našeho chytrého národa, který za plnými vlaky žen jedoucích na Ukrajinu vidí, že jedou relaxovat na dovolenou do welness center. To, že tam navštěvují ve valné většině rodiče a prarodiče, kteří ze své země neodjedou za žádnou cenu (neodjel bych taky), nepochopí, protože oni sami své rodiče nenavštěvují, byť to není tisíce kilometrů, anebo je odklidí z očí do domova seniorů. Hezký den

Děkuji za opravu. Vůbec se nezlobím a souhlasím s ní. Avšak neviděl bych to tak černě. S naším národem. Snažím se být otpimista.