Přes internet vás přečtu jak otevřenou knihu. Článek nezajímá. Titulek stačí

Všiml jste si někdy, kolik internetových komentářů se tváří jako závěry z psychologické studie? Stačí článek, pár vět – a už víme, kdo jste a co skrýváte. Kdy jsme se z názorového fora proměnili v gauč plný psychoterapeutů?

Diagnóza během tří sekund

Stačí napsat článek o výletu s dětmi, zmínit, že jste unavený, a v komentářích už běží verdikty. „Tenhle člověk zjevně nezvládá výchovu.“ „Klasický narcista, co se potřebuje zviditelnit.“ „Má nedořešený vztah s otcem.“ A moje oblíbená klasika: „Ubožák.“

Zatímco dřív byste museli podstoupit roky terapie, dnes vám stačí zveřejnit jednu myšlenku na blogu – a armáda odborníků bez titulu vám naservíruje osobnostní profil na stříbrném podnose. Až je s podivem, že zdarma. Kartička pojištěnce netřeba.

Kdo vlastně mluví?

Možná je to tím, že jsme si zvykli všechno hodnotit. Lajky, recenze, komentáře. Nejen produkty, ale i lidi. Nehodnotíme názor, ale nositele názoru. Neřešíme, co se píše, ale kdo to psal a proč asi. Přestali jsme číst s cílem porozumět. Začali jsme číst jako vyšetřovatel, který hledá důkaz – o duševní poruše, ztraceném dětství, nebo aspoň malém egu.

A přitom možná jen někdo napsal, co měl na srdci. Bez postranních úmyslů. Jen tak. Proč mu to nevěřit?

Právo na názor ≠ právo na posudek

Jasně, každý má právo na názor. A to je dobře. Ale není mezi „mám jiný názor“ a „vypadáš jako psychopat“ přece jen rozdíl? Když někdo sdílí zážitek, proč ho hned hodnotit jako diagnózu? Ztrácíme schopnost rozlišovat mezi diskusí a hodnocením člověka jako takového.

A co je horší – přestáváme si uvědomovat, že i na druhé straně sedí člověk. Se svými pochybnostmi, pocity, chybami. Možná právě někdo, kdo se odhodlal být upřímný. A místo dialogu dostane nálepku. Nebo kádrový posudek? To už tady jednou bylo, ne?

Nechám to koňovi, ten má větší hlavu

Asi nic převratného. Nezměníme internet, nezměníme lidi. Ale možná bychom se mohli občas zastavit a zamyslet: „Musím tohle napsat? Pomáhá to? Mluvím k tématu – nebo k egu?“ A když ne, tak třeba jen číst. V klidu. Bez potřeby někoho opravovat, soudit nebo léčit.

Protože někdy úplně stačí – říct jen: „Zajímavý pohled.“ Případně: “Nesouhlasím, ale díky.“