Padni, kam padni, když neteče krev, tak se zvedni! Klídek. Děti nejsou z cukru

Půlka národa si stěžuje, jak jsou dnešní děti háklivé a nesamostatné. Neustálé „utírání nosů“ jim brání v rozvoji odolnosti a schopnosti řešit problémy. Naučme je padat, vstávat a hledat řešení.

Je až nesnesitelné sledovat některé nezdravě starostlivé rodiče, jak se úzkostlivě snaží uchránit své ratolesti před sebemenším škrábnutím. Na dětském hřišti převažují rodiče nad dětmi v poměru 2:1. Tolik hlídačů nemají ani ve Valdicích. Stačí, aby jedno dítě nechtěně rozbilo druhému bábovičku, a už se jeden rodič dere do křížku s druhým. Je to absurdní divadlo!

Když jsme tedy my dospělí schopni si vzájemně lustrovat obličeje dlaněmi, proč bychom tu možnost nedopřáli i dětem? Představte si to. Dětské wrestlingové pískoviště. Dejme jim do rukou lopatičky a ať si své spory vyřídí samy. „Dej mu, Pepíku! Flákni ho, Aničko!“ zní možná drsně, ale není to nakonec logičtější než naše přehnané reakce? Vždyť volat záchranku kvůli každému kýchnutí, upadnutí nebo zrnku písku ve vlasech je přece mnohem absurdnější.

Přiznávám, kdysi jsem se choval podobně. U prvního syna. Jen chvíli. Ale i to stačilo! Dnes už je to minulost. Poučil jsem se a přehodnotil priority.

Učím své děti, jak používat mozek a končetiny. Když chtějí lézt na strom, tak je to naučím. Nezakazuji. Stejně tam polezou, a když to nebudou umět, spadnou. Chráním je před jimi samými. Neví, kde mají limity, tak jim pomáhám nalézt je tím, že s nimi zkouším, co dokážou. Místo: „Nelezte tam, spadnete!“ řeknu: „Tak si to zkuste.“ Jdu s nimi a jistím je. A hele, ony tam nedosáhnou nebo nemají sílu. Poznají to ale samy. Děti mají mozek. Nechme je, ať ho používají.

„Proč za nimi pořád chodíte?“ zeptala se mě jedna maminka na hřišti. Během vysvětlování mé teorie, udělila dva zákazy, jeden příkaz a tři důtky svému i jiným dětem. „Nelez tam! Neválej se! Pojď se napít!“ křikla na svého synka. Na další dvě cizí děti pohoršeně vychrlila: „Neházej písek! Vrať mu bábovičku! Povídám, vrať mu bábovičku!!“ Nemělo smysl nadále pokračovat ve vysvětlování. S klukama jsem raději odešel. Nechtěl jsem taky dostat důtku.

Neprosazuji tu volnou výchovu. Naopak. Nastavit hranice a být důsledný je základ. Vím, o čem mluvím. Mám tři rarachy. Jinak to s nimi ani nešlo. V rámci stanovených hranic jsem je nechával hledat, objevovat, chybovat, zlobit se, radovat i plakat. Vysvětloval jsem a korigoval. Někdy až zbytečně hlasitě. Občas prostě vypěním.

Proč ten konfrontační a provokativní tón? Protože útlocitu už mám plné zuby.

Nedávno jsem byl se čtyřletou dcerou na lesním hřišti v Křivoklátu. Učil jsem ji poznávat houby, jedlé plody a aspoň trochu rozlišovat stromy. Dlouho jsem ji netrápil, a tak jsme šli na prolézačky. Složení osazenstva bylo na první pohled třaskavé. Babička, dědeček, maminka, tatínek a asi tříletý chlapeček. Všichni čtyři kolem něj poskakovali. Neuvěřitelné. Čtyři komorníci.

Dcerka se rozeběhla ke klouzačce, na štěrku jí uklouzla noha a upadla.
„Máš krev?“ optal jsem se okamžitě.
„Nemám,“ odvětila.
Zvedla se, ometla a utíkala dál. Cizí babičku málem kleplo a s maminkou živě rozebíraly mé chování.

To už moje třeštidlo vyběhlo po klouzačce nahoru a sápalo se na provazový můstek. Dcerka měla trochu strach, tak jsem ji zespodu slovně podporoval a jistil: „To zvládneš, kočko.“ Šla pomalu, ale jistě. Babička to po chvíli nemohla déle snášet a šla mé dceři nahoru pomoct. „Děkuji, ale dcera to zvládne sama. Učíme se překonávat strach,“ povídám. Bez reakce. „Nesahejte na mou dceru, prosím!“ Zase nic. To už se začala přibližovat nasupená maminka a v závěsu oba muži. Nehrotil jsem situaci a nechal to být. V duchu jsem se uklidňoval: „Klídek chlape, za chvilku vypadnou. Škoda, že tu bábu neposlala holka někam.“

Po skončení záchranné akce jsem se paní zeptal, proč to udělala a… Nenechala mne domluvit. Takovou tirádu nesmyslů, obvinění a výhrůžek jsem dlouho neslyšel. Maminka nezůstala pozadu. Tatínek s dědečkem stáli schlíple opodál, rudí až na zádech. Dcera je ignorovala a odběhla trápit dřevěnou veverku. Naštěstí. Už jsem bublal.

Využil jsem toho a schladil si vztekem připálenou žáhu na paní žalobkyni. (Jistě, jistě. Vím, že jsem měl zůstat nad věcí a být v klidu. Ale kdybyste tu ježibabu slyšeli!) Obrátil jsem se na dědečka a povídám: „Můžete, prosím, manželce nasadit náhubek? Bojím se, že mě kousne, a já nejsem očkovaný proti vzteklině!“ Hlášku jsem kdysi někde slyšel a s gustem ji použil. Oběma chlapům zacukalo v koutcích a dámy šokovaně zíraly. Zavolal jsem na dceru a odešel středem. Ještě dlouho jsem za sebou slyšel láteření, které mě hřálo u srdce.

Tak teď víte, proč to píšu a jak to píšu. Omlouvám se za ten tón, ale byl nutný k pochopení situace. Zcela úmyslně jsem vás provokoval. Vás, příliš starostlivé rodiče. Je mi jasné, že je každé dítě jiné a potřebuje „to své“. Každý rodič je jiný a taky potřebuje „to své“. Nelze v tom paušalizovat. Zkuste ale popřemýšlet, zda je „to vaše“ vhodné i pro vaše dítko. Nechte své ratolesti rozbít si koleno a zase vstát. Nechte je objevovat a zkoušet. Děti jsou chytré. Nechte je svou chytrost a šikovnost ukázat.

Doporučení: Mějte silné nervy a po ruce dobře zásobenou lékárničku. Koukněte na přiložená videa. Není úžasné pozorovat děti, jak zkoumají svět?

Kluci jsou prostě kluci

Princezna je průzkumnice