Od nesmrtelnosti chrousta až na blog iDNES.cz

Vyrůstal jsem mezi intelektuály, ale zbyla mi jen pachuť z debat o nesmrtelnosti chrousta. Po letech jsem díky blogování zjistil, že rozum se dá najít i jinde.

Pocházím z velmi intelektuální rodiny. Tatínek intelektuál, maminka intelektuálka a dokonce i brácha podědil něco z intelektuality geniálních rodičů. Nejen že jsou všichni v intelektuálním šuplíčku, ale dokonce jsou inteligentní, chytří a graduovaní. Já ne.

Zdá se vám, že pohrdám intelektuály? Nikoliv. Na mé rodiče se však doslova nalepila hromada pseudointelektuálů. Jistě, měli vzdělání, ale i já, v deseti letech a bez šuplíčku, jsem poznal rozdíl mezi originálem a napodobeninou.

Chodilo k nám nespočet lidiček, diskutujících o nesmrtelnosti chrousta. A to naprosto vážně a zasvěceně. Mí rodiče postupně redukovali jejich počet. Tím si získali pověst lidí naprosto nevhodných pro chroustové debaty a byli vyloučeni z řad „těch nejvíc nejlepších chytrolínů“. Jim to však nijak nevadilo. Používali chytrou hlavu na praktičtější věci. Třeba na výchovu mě a bráchy.

Bohužel, na mě dlouhé večery věnované ničemu zanechaly jistou nechuť k intelektuálům. Rozumějte, byl jsem dítě. Nazval bych to „intelektuální trauma z dětství“. A každé dětské trauma má své následky.

Je ze mě hybrid. Štěpánek z Básníků to pojmenoval nejlépe: „Když ze mě nebude pracující inteligent, bude ze mě inteligentní pracující.“ A troufám si tvrdit, že jsem inteligentní pracující.

Když jsem před dvěma lety začal psát blog na Médium.cz, nastala opět srážka s pseudointelektuály. Ne vždy, ale jejich četnost přibývala. Chroust opět vítězil nad inteligencí. Nicméně jsem toho využil jako očkování proti „intelektuálnímu traumatu“. A povedlo se. Postupné dávkování „chroustytýdou“ obnovilo imunitu a já se odvážil mezi originály na blog iDNES.cz.

Jistě, psaním na iDNES si nevydělám ani na pytlík čaje a čtenost blogů pokulhává za velkým červeným ‚S‘ – ale má to svoje kouzlo a pár nenahraditelných plusů, třeba v podobě místní komunity. Ne, není to klišé. Opravdu to tak je. Píšu tu teprve dva měsíce a cítím obrovský posun. Mnozí z vás mě inspirují, jiní iritují. Avšak to je normální. Na jiných platformách tato „normálnost“ není. A v čem je ten posun? Píšu sem rád. I když vím, že občas od vás dostanu čočku. Nemyslím teď komentující ignoranty, kteří jen prudí. Myslím vás ostatní – ty, kteří umíte přijít s trefnou a konstruktivní připomínkou.

Pro jistotu jsem se vetřel i na předávání blogera roku 2024. Byl jsem zvědav, jestli to nebude onen chroustí večírek, který znám z mládí. Nebyl. Tolik inteligentních, vtipných a opravdu sečtělých lidí jsem pohromadě dlouho neviděl. Nejspíš jsem působil jako trouba, ale já si vychutnával jejich přítomnost. Balzám na malou ajťáckou dušičku.

Děkuji, že jste mi vrátili víru v rozum.