O princezně Kypřence a ztracené slezině

Princezna chtěla býti štíhlejší, leč zakletý žaludek jí přinesl víc trápení než radosti. A princ? Ten přišel málem o trůn, měšec i vlastní rozum.

Bylať jednú jedna princezna krásná, leč v bokách poněkud rozložitá. Měla však muže spanilého, prince statného, jemuž kyprost její vůbec nevadila — spíše mu byla libá. Po čase pak porodila princezníčko, dítko veselej povahy i tváře milé.

Ale ouha! Princezně počala vlastní kyprost vaditi. Usúdila, že žalúdek její jest zakletý mocí temnou a rozhodla se hledati pomoc u ranhojiče učeného. Tenž pravil: „Ó vzácná paní, v krajinách vzdálených jest špitál kouzelný, kde kouzelným míčkem zakletí žalúdkové bývá lámáno.“ Však dodať musil: „Rok trvati bude, než přijde na Vás řada.“

Princezna rok trpělivě vyčkávala, až se pak s princem do špitálu vypravila. Tam přivítal ji pan čaroděj nejvyšší, mocí léčitelskou opásaný. Vyložil jí vše, co činiti bude, a princezna podepsala listinu s pečetí, že všemu porozuměla.

Zákrok měl trvati jednu neb dvě hodiny, leč princezna ležela v síni kouzelné celých šest. Když se z mdlob probudila, pan čaroděj nad ní stál a pravil: „Ó běda, vznešená paní! Při kouzlení zavadila mi hůlka o slezinu. Byla sice zdravá, leč nyní už není. Dali jsme Vám dvě vědra krve čerstvé a věřím, že za několik týdnů budete jako rybička. Jen maličkost: do smrti budete museti pít lektvary kouzelné. A ten žalúdek? Inu, ten jsme neodčarovali, jen kouzelně zabandážovali.“

Princezna ztěžka polkla, princ byl rozlícen a chtěl hůlku čarodějovu v kusy rozlámati. Leč co činiti mohli? Princ se synkem odjeli zpět na hrad a čekali, kdy budou moci princeznu navštíviti.

Za několik dní však nezvonil čaroděj, nýbrž princezna samotná, v kouzelném portále zjevená: „Břuch mne pekelně bolí, mám žár horečný a mdloby na mne jdou!“ Princ ihned sedl na koně a uháněl za milou svou. Čaroděje přiměl, aby krev princezninu prozkoumal. A aj, kouzelný zánět — téměř smrtelný — v těle jejím byl nalezen!

Svítili na ni lampami zářivými, šťourali, hmátali a kouzly hledali a nakonec nalezli: dírka v žalúdku! A jídlo všeliké protékalo přímo do břicha! Ó běda, toť ne tak býti mělo! Princezna musila pod kudlu znovu.

Byla napájena dryjáky a lektvary, však marně. Přijel jiný čaroděj z dalekého špitálu univerzitního, rozkázal princeznu odvézti k sobě. „Ne!“ zvolal první čaroděj. „Sám ji vyléčím!“ A naložil ji do kočáru čarovného, až na druhý konec království. Tam princezna dalších mnoho zákroků podstoupila, až se skoro vyléčila.

Po měsících strastí přivezl ji princ domů, za hlaholu zvonů a jásotu lidu. Princezna však nebyla schopna ni pohnouti rukou — vše obstarával princ. Leč byl rád, že ji má zpět. Doufali, že zlé časy pominuly. Avšak ouha!

Po měsíci princeznu znovu břuch začal trápiti a horečky navrátily se. Princ znovu vsedl na koně a přes celé království ji k čaroději vezl. A tenž pravil: „Jejda, pořád tam máme dírku.“

Tentokráte princ sevřel meč a chtěl mu hlavu sraziti. Ale krotil se, kvůli princezně.

Čaroděj volal jiné čaroděje, radili se, kroutili hlavami a princeznu znovu otevřeli. Tentokráte jen jednou. Pak pila lektvary, modlila se, a uzdravila se — takřka.

Princ si ji opět domů přivezl a přísahal, že žádného čaroděje už nikdy vídati nechce.

Po celou tu dobu staral se princ sám o princátko — nevládl, nevydělával, jen se strachoval. Cesty za princeznou stály mnohé zlaťáky — až se měšce vyprázdnily. Leč láska zůstala.

A pokud princezna neumřela na jiné čarodějné nešvary, žije s princem dodnes.

Poučení pro lid všechen zblblý mocí temnou – internetem

A z této pohádky plynú naučení: ó princezny kypré, ó princové srdnatí, nechte žalúdky svých tvarů na pokoji! Choďte do zahrad královských, v jezerech se koupávejte, tancujte a zpívejte. A musíte-li přec jen čaroděje hledati, vybírejte dobře — abyste nepřišli o víc než jen o boky své.