Našel jsem starý cancák: Stýská se mi, kamarádi

Tramping za totáče byla odpověď na život, který vedl odnikud nikam. Vzpomínky na místa a kamarády zůstaly. Tady je jedna z nich.

Každý pátek po práci, nebo po škole na vlak. Motorákem někam do lesa, na zádech usárnu, přes rameno žracák a když někdo měl kytaru, byl král. Správně sbalená usárna? Nutnost! Jinak jsi byl skoro paďour. Zapálit oheň jednou sirkou? To už se člověk musel hodně snažit. Hlavně za mokra.

Od vlaku se šlo rovnou na známá místa, kde už čekali kamarádi z jiných částí světa jménem Československo.

Zalomíme palce a zapálíme oheň. Sedíme a nabíjíme těla volností. Ta je během pracovního týdne potřeba jako sůl. Pak zpíváme. Nedvědy, Hop-Trop, Nohavicu… O půlnoci ze spacáku koukáme na hvězdy.

Ráno je každý rozlámaný, ale nepřizná to. Má tu kamarády a to je hlavní. Jdeme se koupat do Berounky. Na Adama, samozřejmě. A hele, benga. Řvou na nás ze břehu, ať vylezeme. Tak jo. Dvanáct naháčů vyběhne z vody a chlupatí berou dráhu. „Příště v plavkách, chuligáni“ hulákají z bílo-žlutého žigulíku.

Jde se do hospody u splavu. Hostinský je trampík. Pivo za babku, malinovku pro mě zdarma, tlačenka domácí, levná cigára a můžeme hrát na kytaru až do rána. O půlnoci zavře a zpívá s námi. Spíme u řeky a žerou nás komáři. Nikomu to nevadí.

Ráno přijede frajer v nablýskané Simce a venčí psa s mašlí na hlavě. Pes nám označkuje věci. „Vem si toho smetáka jinam, paďoure!“ zabručí rozespalá kamarádka, která přes týden praktikuje medicínu.

Snídáme, co zbylo. Pomalu se rozcházíme na vlak. Ahoj kamarádi. Tak za týden. A pojedete na Portu?

Rok 1987. Nádraží v Rakovníku.

Bylo mi tehdy jen deset, ale mozek už jsem měl. Taky staršího bráchu a partu bezva trempíků.

Díky, kluci