Má dostat syn nabušený mobil? Puberta vs. výchova

Syn si přál nový mobil. Tak jsem mu řekl, ať si vybere podle svého. Byla to chyba? Zklame mou důvěru?

Puberta je zvláštní období, kdy se z roztomilého dítěte stává tvor, který by se klidně uživil v reklamě na deodorant. A hlavní komunikační nástroj téhle metamorfózy? Mobil. Nejlépe takový, který má víc funkcí než můj pracovní počítač a stojí víc než moje měsíční splátka hypotéky.

Já nejsem zastáncem rozmazlování dětí drahými dárky. Ale zároveň patřím do té šťastné skupiny rodičů s vytříbeným vkusem pro utrácení. Lidově řečeno – mám holý zadek. To ovšem neznamená, že můj syn půjde do školy s tlačítkovou legendou z roku 2005, i kdyby byla „retro“.

Když já byl v jeho věku, chodil jsem do školy v tesilkách, které šustily tak hlasitě, že jsem byl slyšet tři chodby předem. Měl jsem penál, co se zavíral na zip, a kalkulačku, kterou by dneska nezvládl zapnout ani archeolog. A věřte mi – být „za ňoumu“ nebylo nic příjemného.

Dnešní „ňouma“ ale nevzniká z tesilek – vzniká z mobilu, který se umí jen nabíjet a posílat SMS. A já nechci, aby syn byl tím klukem, kterému spolužáci při přestávce půjčují telefon „na hraní“, jen aby se mohli smát jeho výrazům.

Na jednu stranu – drahý mobil je zbytečnost. Na druhou – je to dneska sociální vstupenka. Mít mobil, který fotí líp než většina tátů na zrcadlovku, není jen o machrování. Je to i o tom, že si dítě nepřipadá jako z jiné planety. A puberta je, upřímně, dost křehká věc.

Proti? No, třeba fakt, že puberťák dokáže během jednoho týdne mobil ztratit, polít energeťákem a přihodit pád z výšky, která je v rozporu s fyzikálními zákony. A že mobil, který dnes stojí dvacet tisíc, má za dva roky cenu průměrného rohlíku.

Nechtěl jsem mu kupovat nejdražší model jen proto, že to dělají ostatní, ale ani ho nechtěl posílat do digitálního boje se zrezlým šrotíkem, co sotva chytá Wi-Fi. „Vyber si sám. S rozumem!“ povídám a už v okamžiku, kdy jsem to vyslovil, se mi začala klepat peněženka na stole v kuchyni, jako by věděla, co ji čeká.

Vybral si Čínu. Hodně muziky za slušné peníze. Výkon, foťák, baterka… všechno v topu. A to, že ho soudruzi budou šmírovat 24/7? To ho nechávalo chladným. Holt jiná generace – oni jsou zvyklí, že je někdo sleduje, lajkuje, taguje a ukládá jejich fotky ještě dřív, než si stihnou uvědomit, že vůbec nějaké mají.

Nakonec jsem si řekl, že jsem vlastně neprohrál. Syn má telefon, se kterým nebude za exota, a já mám pocit, že jsem našel rozumný kompromis mezi rodičovskou zodpovědností a realitou puberty.

Jenže v koutě už číhá další level – starší syn. A úplně na horizontu, jako šéf závěrečného kola, malá dcera. Je jí sice teprve pět, ale jestli jednou zjistím, že „holčičí mobil“ znamená růžový iPhone s jednorožcem na krytu, tak peněženka rovnou požádá o invalidní důchod.

Další odkazy k tématu:

• https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC11004883/
• https://www.pewresearch.org/short-reads/2019/08/23/most-u-s-teens-who-use-cellphones-do-it-to-pass-time-connect-with-others-learn-new-things/
• https://en.wikipedia.org/wiki/Nomophobia
• https://psnlab.princeton.edu/sites/g/files/toruqf641/files/documents/Barrick_Barasch_Tamir_2022.pdf