Když dcera řekne, že do guláše jablko patří, nemá smysl odporovat

Nedělní vaření guláše v přírodě vypadalo jako skvělý nápad. Dcera chtěla tatínkovi uvařit a tak tatínka zapřáhla. Maminka vůbec neprotestovala.

Nedělní ráno, sluníčko svítí, nálada skvělá a dcera se rozhodla, že mi na ohýnku uvaří kotlíkový guláš. Jako správný tatínek jsem nachystal vše, co bylo potřeba. Nakrájel buřty, cibuli, česnek, brambory a zabalil hromadu koření. Majoránka, pepř, sůl, kmín, tymián… prostě jsem si nedal nic ujít. Pečlivě jsem to všechno narval do batohu spolu s měchačkou, miskami, dvěma litry vody a hurá do přírody! Připravený na každou situaci.

Nebo jsem si to aspoň myslel.

Teprve když jsme byli za městem, jsem si uvědomil, že jsem zapomněl sádlo. Výborně, klasika! Ale naštěstí máme vietnamské večerky, které jsou otevřené kdykoliv a kdekoliv. Krize zažehnána, tatínek je zpět v plné parádě.

Zaparkovali jsme nedaleko rybníka Pánovka a vyrazili lesem k našemu cíli. Cestou jsme nasbírali pěkných pár hříbků, abychom měli extra bonus do guláše. U ohniště jsem rozložil tábor, dcerku usadil a vyrazil na dříví.

„Kdy už bude jídlo?“ zaznělo první z mnoha dotazů. A já s klidem odpovídám, že jídlo potřebuje čas. Rozdělal jsem oheň, kotlík jsem pověsil na trojnožku a začal restovat cibuli. Dětská trpělivost je totiž něco jako jednorožec. Mluví se o ní, ale nikdo ji nikdy neviděl.

„Tati, do guláše musíš dát jablko,“ prohlásila naprosto vážně. Jablko? Do guláše?! Ale jak byste jí mohli odporovat, že? „Jasně, jablko,“ odpověděl jsem. Zatímco jsem tedy restoval cibuli, krájel jsem jablko. Dcera seděla u ohně, mírně nervózní a znovu: „Kdy už bude jídlo?“

„Kouří mi to do obličeje!“ kňourá moje malá kuchařka a hrdě utíká od kotlíku tak daleko, jak jen to jde. Víte, otec vařící v přírodě je něco jako šerpa. Táhne vše na zádech a pak ještě vaří, zatímco děti si mezitím najdou zábavu. Dcerka sice slíbila, že uvaří, ale realita je trochu jiná. „Říkala jsi, že mi uvaříš ty, ne?“ připomínám jí, zatímco ona neochotně zamíchá hmotu v kotlíku a utíká zpět.

No, co se dá dělat. Když ne dcera, tak tatínek. Kotlík sundám z ohně, přisypu majoránku a vítězoslavně zvolám: „Oběd!“ Dcerka se přiřítí, plnou misku guláše vyzunkne během chvíle, k tomu přihodí dva krajíce chleba, zají to zbytkem jablka a zapije vodou. Ano, guláš zřejmě nebyl zas tak špatný.

A tady začíná to nejzábavnější. Malá kuchařka se teď všem chlubí, jak ona sama ten guláš uvařila. Tatínek přece jenom asistoval. Museli jsme zavolat i mamince, aby o tom úspěchu věděla. Lítal jsem kolem ohně s mobilem, ukazoval mamině na kameru náš mistrovský kotlík jablečného guláše a poslouchal, jak se dcera pyšní, jak to krásně zvládla. Tatínek? Mozoly na rukou, spálené chlupy na obou předloktích a maskáče nasáklé kouřem.

Ale co, pro mé zlatíčko udělám všechno. Mozoly, kouř, popálené ruce jsou nic ve srovnání s radostí, když vidím, jak je moje dcera hrdá na své kuchařské umění. A jablečný guláš? Ten byl samozřejmě naprosto fantastický.

Je dobře, že jsem dceři nevzal k svačině místo jablka gumové medvídky.