„Jsem chromej od pasu dolů, kámo. Zaber!“ rozkázal vozíčkář. Asistentem proti své vůli

Vyrazit na nákup může být dobrodružství, obzvlášť když se ocitnete v roli asistenta vozíčkáře proti své vůli. A pokud se k tomu přidají rozkazy, neochota a nečekané výhledy, je o zážitek postaráno.

Rodinný nákup v supermarketu je vždycky napínavý, ale tentokrát to mělo grády. Celý příběh by šel shrnout do starého přísloví: „Pro dobrotu na žebrotu.“

Rodinka vyrazila na předvíkendový nákup do „žlutomodrého“ supermarketu. Už je teplo, takže jsem byl psychicky připraven na zmrzlinové žadonění dcerky. U koše s rohlíky jsem těsně nad pozadím ucítil poťukávající ruku a povídám: „Chvilku počkej. Naberu rohlíky a jdeme pro nanuka!“ Otočím se a za mnou sedí v invalidním vozíku chlap jako hora.

„Můžeš mi do sáčku dát taky deset rohlíků, kamaráde?“ povídá pán. „Jasně, kámo,“ odpovídám s úsměvem a důrazem na „kámo“. Možná si pán uvědomí, že se o pomoc žádá trochu jinak. Moc to nezabralo. Podávám mu rohlíky a vyrážím za dcerou.

U chladících boxů vymýšlím zítřejší oběd a dcera přehrabuje panenky v koších za mnou. Najednou cítím bolest vzadu na lýtku.

„Soráč, kamaráde. Pomohl bys mi do křesla? Trochu jsem se sesunul,“ zabručí vozíčkář, který mi zezadu najel do nohy. Začínám si ho víc prohlížet: chlap středního věku, váha dost přes metrák, v tílku a šotkách. Sedí zhroucený v křesle a jedna noha mu plandá vedle stupátka. Z kraťasů je částečně vidět i to, co jsem zahlédnout nechtěl. Z očí mu však nekouká prosba, ale rozkaz.

Chytnu ho zezadu v podpaží a rvu ho nahoru. Nevoní po fialkách a je strašně těžký. Chlap se nechá vláčet a rukama vůbec nepomáhá. „Tak mi trochu pomoz!“ zavrčím. „Jsem chromej od pasu dolů, kámo. Zaber!“ odvětí s náznakem výsměchu v hlase.

„Ale ruce máš zdravé, ne? Tak zaber taky!“ vztekle rozkazuji. Hurá, je nahoře. Ještě nohu vrátit na stupátko a můžu za rodinkou.

Už stojíme u samoobslužné pokladny a markuji zboží. Zase poklepání. Tentokrát na rameno. Za mnou stojí prodavačka a sděluje mi: „Ten pán, co se o něj staráte, vám vzkazuje, že mu zase spadly nohy a potřebuje vytáhnout do křesla.“ Marně se jí snažím vysvětlit, že k sobě nepatříme a už jsem na odchodu. Neví, co má dělat, a sama ho neutáhne. To je fakt. Je drobná. A zoufalá.

Do třetice všeho dobrého. Nebo zlého? Jak se chlap napůl zhroutil v křesle, vyběhlo mu komplet vybavení z kraťasů. „Ach jo. Co jsem komu udělal?“ Ten chlap neměl kraťasy, ale jen trenýrky. Předtím jsem to přehlédl. Chápu, že je pro postiženého problém se sám obléknout, ale jet pro rohlíky v trenkách?

Spiklenecky na mě mrká: „Fakt za to nemůžu. Chtěl jsem si jen podat chipsy.“ Prosím o spolupráci kolemjdoucího pána. Nestačil totiž utéct jako ostatní zákazníci v uličce. Připadám si jako totální trouba. Rychle vozíčkáře nakládáme, upravujeme nohy na stupátka a oba zdrháme. Doslova. Jen si pípnu u výchozí branky a jsme pryč.

Tak nevím. Pomoc bližnímu je jedna věc, ale bylo tohle vůbec o pomáhání? Maličko mi to připomínalo šikanu na vojně. Proč se ostatní zákazníci vozíčkáři vyhýbali? Mají pomoc postiženým v popisu práce zaměstnanci obchodu? Předurčuje mě moje postava Golema k tomu, abych všem automaticky pomáhal? Nevadí mi pomáhat, ale ten způsob žádosti či spíše rozkazu o pomoc.

Co myslíte vy? Jak byste reagovali? Kde je hranice mezi ochotou pomoci a právem odmítnout?