Jak se skládá kolovrátek, co zahání splín a smutek

Při psaní článku o Berounce se mi vybavilo, že jsem v devadesátkách dělal vlastní hudbu a texty. Nedvědi a Nohavica byli fajn, ale když někdo zpíval u táboráku vlastní věci, byl borec.

Dneska je to úsměvné. Pro lidi narozené po revoluci možná i trapné. Nás to však tenkrát bavilo. Žádná umělá inteligence nám nekecala do toho, jak má písnička vypadat a co má obsahovat text. V neděli večer, po příjezdu z čundru, jsem si prostě sedl s kytarou za stůl a plný dojmů z krásného víkendu složil a otextoval několik písní. Šlo to samo. Jistě, že to nebyly žádné komerční pecky. Kamarád muzikant to označil za „kolovrátky“, ale šlo to od srdce a lidem (hlavně holkám) se to líbilo.

Po narození synů jsem vytáhl ze skříně léta odloženou kytaru a hrál jim. Uklidňovalo to všechny. Kluci koukali s vykulenýma očima na věčně utahaného tátu, jak na kus dřeva s drátama vyluzuje příjemné zvuky. Jak hlas, který je často peskoval a rozkazoval, zní najednou měkce a melodicky. Jak je ten táta najednou úplně jiný. Hodnější.

Já zas s údivem pozoroval dva raubíře, kteří se ještě před hodinkou hádali, jak si pobrukují folkové písničky. Jak jejich hlasy, kterými na sebe a na rodiče pokřikovali, jsou najednou zastřené a klidné. Jak jsou ti kluci najednou jiní. Milejší.

I na naši pětiletou princeznu to funguje. Ta se k tomu navleče do šatiček a dělá mi baletní představení. Sice zrovna hraju „Na Okoř je cesta“ a baletka je rytmicky někde u „Stánků“, ale nikomu to nevadí. Maximálně sousedovi, když baletíme pozdě večer.

Terapie hudbou je stará jak lidstvo samo. Já jsem se jen nechal inspirovat a využíval sílu hudby při výchově dětí a zklidnění mysli. A, v devadesátkách, při balení holek.

Jak jsem se naučil vymetat pavučiny ve své hlavě

Neříkám, že je hudba všelék. Ale funguje na hodně z nás. Když neumíte na nic hrát, zpívejte. Neumíte-li zpívat, pískejte. Nepískáte? No tak si pusťte ten zatracený mobil a na něm nějakou hudební platformu. Lepší než nic! Pokud ale nějaký hudební nástroj ovládáte, tak ho používejte. Dnešní mobilem mobilizované děti vás za to budou obdivovat. Stačí znát jen pár akordů. Když ne dětem, hrajte sobě. A třeba i věčně uřvanému sousedovi.

Nedávno jsem na sociálních sítích zkusmo pustil jednu svoji písničku do světa. Po 25 letech v šuplíku. Jen tak. Z nostalgie. Po několik dnech mi napsala jistá paní učitelka ze Slovenska. Prý mám dar uklidňovat lidi. Měla nějaký splín, náhodně klikla myší a pustila se jí moje písnička. Hudba jí připomněla mládí a začala na své trápení koukat úplně z jiné perspektivy. Tomu já říkám moc hudby. Byl jsem rád, že můj „kolovrátek“ někoho potěšil.

Rozhodl jsem se jít s kůží na trh a písničku poskytnout i vám. Trochu příjemně uklidňující nostalgie nikomu neuškodí. Nahrál jsem ji u kamaráda doma koncem devadesátých let. Kvalita nahrávky není skvělá, ale pro představu stačí. Hudba, text a kytara Jiří May, doprovodné klávesy Radovan Keller.