Krásně napsáno. U nás to u staršího syna bylo podobné jako u toho Vašeho. Jen trochu s oklikou, protože slabší pokolení samozřejmě zkoušelo nějaká ta kolečka nebo přidržování. Já to vzal bez toho a jen jsem mu dal níž sedlo, aby pořádně dostal na zem. A pak jsem mu řekl, ať na tom jede jako na odrážedle, na kterém drandil jak Fittipaldi. Během chvíle zjistil, že to jezdí úplně stejně jako to odrážedlo. No a pak už jen stačilo dát nohy na pedály a zkusit šlapat, a ejhle, ono to jede aj bez odrážení a dokonce rychlejc.

U mladšího to bylo naopak velice snadné. Pomohlo klasické mezibráchovské soupeření. Přece když to umí brácha, tak já to dám taky, aby se mi nemohl posmívat. Pár boulí a odřenin, ale během jednoho víkendu jezdil. Ach jo, kde ty časy jsou? Dnes už je ten starší dospělý a mladší k tomu nemá daleko.

Děkuji za komentář a příběh. A nesmutněte. Budete na kole učit vnoučata.

Můj otec by dnes z kriminálu nevyšel. On mě posadil na kolo na cestě vedoucí středem chatové oblasti a velmi důrazně mi sdělil, že mě bude držet jen jednou (boční kolečka by na travnatém povrchu neměla smysl a vodící tyč byla hudbou daleké budoucnosti) a tím to hasne. A věren svému naturelu dodal: „Jestli spadneš nebo rozbiješ kolo, tak ti nasekám!“ Později pohrůžky fyzického násilí rozšířil o nájezdy do plotů sousedů, případně auta (nikdy tam nebývalo víc než jedno). Přežil jsem, protože pouze jednou při otáčení jsem nezvládl dokončit oblouk a vjel do cizí zahrady; jsouce zmaten jsem nedokázal zabrzdit a skončil v záhonu kedluben.

Jen dodám - skládačky dělala většinou ESKA (bratranec měl jedovatě zelenou a já mu ji bohapustě záviděl), ale i Favorit, ale po klasickém kolu s berany jsem nijak netoužil, protože jezdit s ním na chatě bylo utrpení. Na druhou stranu jsem byl ušetřen zajímavých situací, protože majíc brzdy přes bowdeny na řídítkách jsem nemusel řešit vyhrocenou chvíli, kdy spadl řetěz.

Bohužel musím konstatovat, že ve svém okolí děti na kolech nevidím. Jen odresované, zarputile vyhlížející býkery, pro něž jsou většinou chodci a automobilisté zásadními nepřáteli.

Děkuji za příběh. Přežili jsme. Všichni. A ani jsme nemuseli nosit pomeranče tatínkům na Pankrác.

Počátek šedesátých let minulého století - doba mého mládí, která je již zaznamenáno v mé paměti a v rodinném albu.

Doba školková - trojkolka a koloběžka, seznamování se s principem "šlapeš - jedeš, nešlapeš - nejedeš", u koloběžky princip "jedeš - jsi v rovnováze, nejedeš - padáš".

Rodičovský dohled minimální, rychlosti jízdy taktéž, zranění v rámci lehkých oděrek.

Doba školně povinná, první stupeň - seznamování se s jízdním kolem u kamarádů, kteří již tento dopravní prostředek vlastnili. Za malou úplatu (žvýkačka, několik bonbónů atd.) bylo mi krátce dovoleno se na jejich kole svézt. A vím, že to jelo okamžitě, bez pádů, bez přídavných koleček, bez helmy, bez nucení.

O prázdninách, které byly zpestřeny příjezdem vojsk Varšavské smlouvy, jsem již měl kolo vlastní a na tom mě už nikdo nemusel učit jezdit...

Už jezdím bez šlapání.

Už jezdím bez držení.

Už jezdím bez zubů.

Dodneška mám v loktech a kolenou škváru a štěrk z dětských pokusů a omylů. Dnes silnička a MTB.

Tou urvanou tyčí jsi v podstatě dcerku "vpravil do života"...párkrát si namele...a pak to už půjde samo

Ano, tento způsob "vpravení" mi připadá optimální. Pro každou dobu i politické zřízení. Dík

Zda se to byt sranda, ale .... Mam dva kluky, nejak jsme nezvladli terminy jejich vyroby a tak je mezi nimi 14 let rozdil. A ten maly chtel byt hned jako velky bracha. V necelych peti dostal kolo (male ala BMX). Bydlime na kopecku nad cestou, mrnous bafl kolo a nez jsem ho stacil zarazit, uz valil dolu pres cestu a na louku pod cestou, stridave byla videt hlava, kolo, nohy jak delal pod cestou premety. Ani moc nebrecel. Rikal jsem si ze je dostatecne vyskolen a snad uz bude mit rozum a tak po detailnim treninku jedeme na prvni vylet - rikam mu, ted pojedeme z kopce, tak musis hned nahore zacit brzdit, pojedes pomalu za mnou. Sjedu pul kopce, zastavim a mrnous jeste nahore, s mocnym zavyskanim se rozjede dolu, samozrejme nebrzdi a uz rve hruzou protoze rucicky zatim slabe a moc mu to nebrzdi. S mocnou otockou jako diskobolos ho sejmu z kola, kolo leti nekam do krovi, nastesti to vsechno dobre dopadlo. Ale mohlo to dopadnout i docela blbe. Pak uz jsem ho hodne hlidal, rychle to vsechno zvladl a az na par bouli a odrenin prezil treninkova leta celkem ve zdravi.

Děkuji za příběh. Souhlasím, že brždění je problém. A nejen pro děti.