Jaderná válka? To je jako zombie apokalypsa, ne? „Šokující“ rozhovor s dětmi

Jak vysvětlíte dětem možnost globálního jaderného konfliktu? Dá se to vůbec? Nezpůsobíte tím dítěti psychózu? Nemějte obavy! Klidně jim to vysvětlete a oni se vás zeptají, jestli jim koupíte mačetu.

Svět je takový, jaký je. Co s tím nadělám? Nic! Mohu jen připravit své děti, jak nejlépe dovedu, na každou eventualitu, která je může potkat. Cíl je to nemožný, ale snažím se.

V roce 2022 bylo synům 10 a 12 let. Rus napadl Ukrajinu a svět si uvědomil, že globální oteplení nebude jeho jediný problém. Začalo hrozit podstatně rychlejší „oteplení“. Všude toho byl plný internet a je celkem jasné, že si toho všimli i moji synové. Kluci tomu nerozuměli, a tak jsem se jim to snažil vysvětlit. Mluvíme doma o všem, takže jsou zvyklí na ledacos.

„Chlapi, možná bude jaderná válka,“ vyhrknul jsem bez otálení na dva malé kluky, kteří do teď měli problém maximálně s češtinou ve škole. Uznávám, že začátek jsem trochu přepálil, ale diplomacie není má silná stránka. Když něco smrdí, řeknu, že to smrdí, a nechodím kolem horké kaše. Pro ajťáka, co denně jedná s lidmi, to není dobrá vlastnost, ale uživatelé už si zvykli.

„A to je něco jako zombie apokalypsa?“ povídá natěšeně mladší syn. „Ne, ale v důsledku to vyjde nastejno. Spousta lidí umře!“ odvětím já a chystám se na obšírný popis fyzikálních vlastností jaderné bomby, který jsem den předem nastudoval.

Mladší syn je můj klon. Povahově i vzhledem. Řekne vše „na první dobrou“. Nakloní se ke mně, pohladí po ruce a povídá: „Neboj tati, to bude dobrý. Koupíš mi mačetu? Já tě ochráním!“ Tomu říkám mentální skok.

To jsou myšlenkové pochody. To je výchova, dámy a pánové! Já jdu uklidnit děti, ubezpečit je, že se o ně postarám a v případě maléru je budu bránit, a oni uklidňují mne. Píšu „oni“, protože starší syn mi vzápětí nabízí ochranu také. Slza dojetí mi ukápla a já nebyl schopen slova.

Večer sedíme v obýváku a vybíráme film k udělanému popcornu. „Nedáme si Zombieland?“ vyhrkne mladší kluk a svítí mu při tom nadšeně oči. Nemyslím, že je to vhodný film pro děti, avšak po dojemném odpoledni přimhouřím oko. V polovině filmu mi dochází, odkud to nadšení pro mačetu, motorovou pilu a brokovnici. Po skončení komediálního krváku se ptám synů: „Vy už jste to viděli?“ „Jasně tati. Asi třikrát. To je super, jak jim sekají ty hlavy, co?“ plácne krvelačný synátor a chystá se pustit druhý díl.

Trvalo půl hodiny, než jsem jim vysvětlil, že realita je trochu jiná. Zombie nejsou, ale Putin ano. Mačeta proti tanku nebo atomovce moc účinná není. A chránit musí rodiče děti, ne naopak. Oba dva tatínkovi bodyguardi tam schlíple sedí a nic neříkají. Najednou vzhlédne mladší kluk a smutně pípne: „To je škoda. Já jsem se tak těšil na tu mačetu. Pustíme si druhý díl?“

PS: Ujišťuji citlivé dámy, vážené pány a pracovníky OSPOD, že jsem žádné zbraně dětem nepořídil. Ochranu před zombie rád přenechám ozbrojeným složkám ČR.