Fotil jsem na nudapláži. Průšvih! Dřív na ní táta maloval akty a naháči stáli frontu

Vyrazil jsem s dětmi k vodě a netušil, že stojíme na nudapláži. Jeden cvak foťákem spustil bouři. Táta tam kdysi maloval a nikomu to nevadilo.

Včera jsem viděl dokumentární film o nudismu – jak vznikl a jaká jsou nepsaná pravidla účastníků „hambatého plážového reje“. Spousta zajímavých novinek. Teď už je mi jasné, že se nejedná o nahaté sprosťáky. Prostě předsudek. Zbavil jsem se ho, ale mnoho dalších ještě čeká na devastaci.

Ovšem připomnělo mi to příhodu z čerstvého otcovství a dokonce i z mého dětství.

Když bylo klukům dva a čtyři, měl jsem velmi hluboko do kapsy. Ani na koupaliště nezbylo, tak jsem je vzal k nádrži Jesenice u Chebu. Na jedné straně jsou kempy, na druhé rybáři. Chvilku jsem musel hledat, ale nakonec jsem našel volný kousek břehu, který se zdál v půl deváté ráno přímo idylický. A nikde živá duše.

Zdroj: Jiří MAY

Bylo mi to sice divné, ale darovanému koni na zuby nehleď. Rozbil jsem pobřežní pánský tábor, svačinu s nočníkem schoval do stínu a hajdy do vody. Házeli jsme žabky, do ruky chytali rybičky, pouštěli lodičku a užívali si přítomnosti hovad a dalšího přítulného hmyzu.

Zdroj: Jiří MAY

A v tom jsem ho uviděl. Naháč! A za ním další dva. Celá parta adamitů přišla na kraj pláže a začala ji obsazovat jako husitské vojsko Beroun. Nejsem puritán, ale předsudky byly.

Odolával jsem s klukama (kterým to bylo fuk) asi dvě hodinky. Když byla pláž plná neopálených zadelí a jen já jediný v plavkách, pochopil jsem, že je to nudapláž. Neoficiální, zato velmi používaná. Neznal jsem pravidla, a tak jsem přidal tu svou, neopálenou, k většině. Kluci už to udělali dávno.

Zdroj: Jiří MAY

Po chvilce začal kluk mávat z vody, abych ho vyfotil. Automaticky jsem vzal foťák a cvak. „No to si děláš legraci, chlape,“ ozval se mi dunivě-afektovaný ženský hlas za zády, až jsem se kvapně otočil. Za mnou stála věkem a životem velmi použitá kráska, oděná pouze v zamračené tváři a napůl rozteklém make-upu.

„Copak?“ odpovídám překvapeně a v ruce žmoulám foťák. Odbarvená paní rozčileně rozhazuje rukama a pálí na mne od boku nadávky v drtivé kadenci. Počínaje úchylem, konče prasákem. „Ale já si fotím pouze své děti,“ drtím mezi zuby a dodávám: „Byli jsme tu první, není zde oficiálně značená nudapláž a kromě vás to nikomu nevadí.“ Pak jsem sklidil přístroj a otočil se zpět na děti.

Palba impertinencí však neustávala. O něco starší společník rozohněné paní se ji snažil uklidnit opakováním mého tvrzení, že si fotím jen děti. Bez účinku. Okolo ležící „přátelé textilní svobody“ s dětmi kroutili nevěřícně hlavou, avšak zastánce jsem nenašel.

Jsem hubatý. Někdy až moc. Po několika minutách předstírané hluchoty jsem se otočil a zeptal se: „A co bych si na tobě, roletko, asi fotil?“ Podotýkám, že mám velmi výrazný hlas. Když chci. Rázem bylo ticho po celé pláži.

Madame měla tendenci vykřikovat cosi o nehoráznosti, ale to už se blížila skupina dětí, dělající takový rámus, že její spílání zaniklo. Její společník do ní šťouchnul, posbíral zbytky důstojnosti a odstěhoval ji za devatero ručníků a devatero „holin“.

V nastalém klidu mi došlo, že to tady vlastně znám. Už je to dávno, co malý kluk z druhé strany přehrady vesloval s tátou na tento zapomenutý kousek břehu, kde si otec rozložil stojan, vytáhl svoje fidlátka a maloval naháče bez jediné námitky. Jistěže po domluvě.

Zdroj: Jiří MAY st. – nudapláž 1986

Frontu nahatých modelů, nadšeně čekajících na svůj zdařilý akt, si však pamatuji dodnes. Jen mi tu vpomínku musela připomenou nahatá příhoda.

Možná jsem tehdy s klukama nebyl na špatném místě — jen jsem tam byl se špatnou představou o tom, co je normální.

Po domluvě…

Medium 23/04/2026