Forrest Gump, Saturnin a Rebelka: Rozdělil jsem si děti podle oblíbených příběhů

Každé dítě má svůj příběh, styl i tempo. Já je našel v knihách. Od ztřeštěné Rebelky přes věcného Saturnina až po bezelstného Forresta Gumpa.

Jen málokteré knihy ovlivnily můj život jako Forrest Gump a Saturnin. Obě mám jako audioknihu a obě poslouchám minimálně jednou do roka. Až donedávna jsem se domníval, že je to jen kvůli skvělým příběhům. Nikdy mě nenapadlo, že to může mít souvislost s kluky.

Obě hlavní postavy totiž docela vystihují mé dva syny. Nechci je škatulkovat, ale když člověk jako rodič sleduje své děti dostatečně dlouho, některé vzorce se prostě objeví. A někdy stačí, aby vám je osvítila audiokniha ve sluchátkách při smažení bramboráku.

Můj prvorozený je celý Forrest. Ale pozor, prosím vás – ten knižní Forrest. I když pan Hanks ztvárnil filmovou postavu pěkně, scenárista udělal z Forresta mentálně postiženého, kterým ve skutečnosti nebyl. V knize je to jinak. Forrest je zvláštní, výjimečný, ale rozhodně ne „hloupý“. A přesně takový je můj syn.

Je plný nápadů, inteligence, fantazie. Někdy mám dojem, že v té hlavě má víc informací než encyklopedie. Jen se hůře seznamuje. Nezapadá do tabulek. Je přerostlý. V patnácti letech má 190 cm, 100 kg a nohu číslo 47. I ostatní proporce sedí s knihou. To si jako rodič prostě všimnete. S botami jsme tak trochu v pasti – buď má kánoe, nebo crocsy. Nic mezi.

Je schopný vyjmenovat a rozpoznat desítky druhů hub, stromů i dalších rostlin. Dokonce mi jednou vysvětlil, proč se jelenovi říká „šestnácterák“, a já jen pokorně kýval, protože jsem to netušil ani já, jeho otec. Snad proto chce být lesníkem. Na rozdíl od Forresta, který byl ve své životní trajektorii všechno možné – voják, pingpongový a fotbalový šampion, kosmonaut, šachový i matematický génius. I když – čím chtěl být vlastně Forrest jako malý kluk? Vzpomínáte si? Já ne. Možná to nebylo důležité. Možná to bylo o tom, že šel tam, kam ho osud zanesl. A kdo ví – třeba to tak bude i s mým synem. Ale zatím, když jdeme lesem, já už vnímám jen kmeny a větve. On vidí příběhy. Každý pařez je dobrodružství.

Kniha mi dala návod, jak na něj. Chce mluvit jako dospělý? Mluvím s ním jako dospělý. Chce probírat dětské věci? OK. Do nekonečna jsme řešili Minecraft, houby a historická auta. A když říkám do nekonečna, tak tím myslím třeba pětadvacet minut debaty o motoru Tatra 603 a jeho výhodách oproti Škodě 1000 MB. Úžasný kluk, kterého stačí jen pochopit. Nesrovnávat. Nedotlačovat. Neopravovat. Jen vnímat.

Až když mladšímu bylo asi deset, došlo mi, že je to celý Saturnin. Chytrý, milý, ale také ostrý a poťouchlý. Potvora úskočná, která se vnutí do vaší přízně dřív, než stihnete namazat rohlík. Nádherně se adaptuje na jakoukoli společnost. Vždycky má co říct. Vždycky pomůže. A vždycky způsobí nějaký malér.

Jednou při třídní schůzce pan učitel s úsměvem poznamenal, že je „iniciativní a velmi kreativní“. V překladu: vymyslí lumpárnu a přesvědčí spolužáky, že to bude sranda. A většinou to sranda je. Pro všechny kromě učitele. I když…

Vypadá jako andílek, ale přemýšlí jako taktický důstojník. Ví, kdy se usmát, kdy mlčet a kdy se tvářit dotčeně. Kdyby měl Saturnin mobil, posílal by memy. Kdyby žil dnes, byl by influencer. A taky mistr ve vymýšlení bláznivých řešení všedních problémů. Přesně jako můj druhorozený. Z hlavy vyrobí křeslo z krabic, navrhne nový systém ukládání ponožek do zásuvky nebo se s vážnou tváří zeptá, proč ještě nemáme domácího axolotla.

Může dělat v životě vše, co se mu zamane. Ale! Musí se mu chtít. Musí ho to bavit. A musí to být něčím zvláštní – nebo aspoň výjimečné. Aby mohl vyniknout. To je ten rozdíl mezi ním a jeho bratrem. Jeden jde do hloubky. Druhý do šířky. Jeden hledá smysl. Druhý hledá show.

A já mezi nimi. Táta, co se snaží pochopit dva naprosto odlišné světy. Jeden klidný, systematický a plný logiky. Druhý výbušný, šarmantní a chaotický. Forrest a Saturnin. V jedné domácnosti. A ještě ke všemu sourozenci.

A když se do nich pustí s plastovým mečem nejmladší princezna Rebelka, mají Forrest i Saturnin utrum.

Možná je to celé náhoda. Možná jsem si to celé jen vsugeroval. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že někdy nás literatura najde mnohem přesněji, než by dokázal jakýkoli psycholog.

Musím ještě zapracovat na té „výjimečnosti“ mladšího. Ne ho v ní utvrzovat – to ne. Spíš ho naučit, že výjimečnost není výmluva. Že být Saturninem je fajn, ale člověk nesmí zůstat jen vtipálkem. Že i Saturnin občas musí uklidit po sobě mokrou koupelnu. Nebo aspoň přesvědčit tátu, že to bylo součástí plánu, jak vykoupat Rebelku.

A Forrest? Ten už má svůj směr. Pevný, hluboký a lesní.

U Rebelky musím počkat, až někdo napíše knihu o ní. V jejích pěti letech ji zatím vystihuje nejlépe přezdívka z pohádky.

Já si zase večer pustím audioknihu. Jednu, nebo druhou. A budu poslouchat ne kvůli příběhu. Ale protože tam někde slyším i své děti.