Dokonale nedokonalý úklid: Jak přežít manželství a neztrapnit mop

Když muž uklízí, myslí si, že dělá zázrak. Když žena kontroluje, vidí katastrofu. Dva světy, jeden byt, a mezi nimi mop, který to všechno schytá.

Začátek s noblesou

Umýt nádobí, vytřít, vyluxovat, utřít prach a vyčistit záchod. Nejhorší činnosti stanovené potřebou dodržovat hygienické standardy takzvaně civilizované společnosti. Ovšem civilizace má dva protipóly. Plus a mínus soužití v jednom obydlí. Ženy a muže. Uklízečky a uklízející.

Pokračování na podlaze

I když se v médiích chlubí spousta mužů tím, že doma uklízí či „pomáhají“ s úklidem ve společné domácnosti, já mám zkušenost jinou. Očistu domácnosti prostě dělají ženy. A nikoliv z důvodu mužské lenosti či nátlaku ze strany chlapa povalujícího se na gauči. Udělají to lépe! Jejich nároky splní pouze ony samy.

Když ex-manželka předá štafetový kolík manželce aneb Z macechy mámou

Jistě, hlava rodiny velmi schopně až profesionálně uklidí třípokojový byt během dopoledne, stihne uvařit oběd, vyvenčit psa, vypere dvě várky „zabržděných“ trenek pubertálních synů a ještě vydrbe zaneřáděný záchod, avšak nikdy nesplní vysoko stanovený standard paní domu.

Manželka, vycepovaná matkou rodu k dokonalosti, má práh úklidové bolesti v nebeských výšinách. „Nejdřív sis měl dát nádobí do myčky, utřít prach a otřít ty zapatlané dveře lednice!“ poznamená v okamžiku, kdy schvácený otec dokončuje zapeklitý manévr s mopem a těší se na poklidnou desetiminutovku strávenou v objetí kamaráda gauče.

„Ale já jsem je utřel,“ poznamená nešťastník, nicméně vezme „domácí správou“ schválený hadr z dutých vláken a jde podle přesného návodu utřít zářivě nablýskaná dvířka ledničky. Setře tu mikroskopickou tečku dva centimetry od země, kterou opomenul, a znova mopem stírá podlahu, kterou si právě pošlapal. Proč? Je mu jasné, že až by podlaha uschla, našla by úklidová otrokářka ťápoty bosých nohou a on by musel stejně podlahu setřít znovu. Celou!

A protože pan uklízející chce strávit alespoň večer v klidu a míru, jde a znova vydrbe i záchodovou mísu. Má sice nutkání použít k tomu zubní kartáček přísné dozorkyně, avšak nakonec od toho upustí s radostnou představou, která ho neopouští po celou dobu, co má hlavu v míse.

Koupelna se přímo nabízí, a tak pokračuje s úsměvem ve sprchovém koutu. Když se jej majitelé dvou košů trenek ptají: „Tati, nechceš s něčím pomoct?“ postižený mávne rukou, řka: „Pozdě, už končím! Uklidili jste si pokoj?“ Nato dvě hlavy zmizí zpátky do pokoje a začnou se hádat, kdo luxoval posledně.

Když je byt uklizený, vyběhne z pokojíčku pětiletá kopie paní domácí a jde si dělat šťávu. Poleje linku, slepí si sirupem prsty, kterými vzápětí otvírá troje dvířka, když hledá nějakou skleničku. Ta stojí na lince hned vedle sirupu. Nepovšimnutá.

Maminka ji s úsměvem pochválí, jaká je šikovná. Utře jí ulepené prsty vlhčeným ubrouskem a loupne očima po uklízejícím. „Však už jdu!“

A tak uklízející nabyde dojmu, že je naprosto zbytečné nabízet svou manuální zručnost nedostižné paní domu. Příště si sedne na gauč a jen zvedá nohy při útoku vysavače.

(Po)rozvodová euforie: Čas, kdy kila ubývají a svaly tuhnou

Další možností je pustit mamce muziku, upozornit ji na chlazené prosecco v lednici a se všemi dětmi kvapně opustit byt, který na několik hodin ponechá v péči znalce. Je velmi pravděpodobné, že vidina zasloužené odměny paní domu přiměje k vyšším výkonům a její požití vyvolá dobrou náladu s večerní potřebou „poděkovat“ uchozenému muži.

Když při návratu z dvacetikilometrové túry vidíte na tváři maminky úsměv, víte, že to pro tentokrát vyšlo.

Přeji hodně zdaru a „poděkování“ všem uklízejícím.

Mopu zdar!