Dával jsem nábytek za odvoz. Ozvali se podvodníci, fajnšmekři a jedna dobrá duše

Nabízel jsem nábytek za odvoz s dobrým úmyslem. Místo vděku přišlo fňukání, kritika a stížnosti. Zadarmo? Pro některé pořád málo.

Tak jsem si zase naběhl na vlastní dobrotu. Nebo spíš blbost. Po rekonstrukci bytu manželka usoudila, že je potřeba do krásného bytu i krásné, a tedy nové, zařízení. Platili jsme o maličko méně, než byl rozpočet, tak jsem kývnul. Sice mi u toho souhlasu skřípaly krční obratle, ale nakonec můj vnitřní škudlil ustoupil manželčině touze po kráse. No jo, ale co s uskladněným nábytkem?

Umakart v ohrožení! Rekonstrukce udeřila. Za co, panebože, za co?

V bláhové představě opětovného nastěhování jsem sotva několik dekád použitý nábytek opatrně nastěhoval do zapůjčených prostor panelového domu. Se slzou v oku a průvanem v peněžence jsem jej nafotil a dojemná fota uveřejnil na sociálních sítích.

Téměř okamžitě se mi ozvali podvodníci: „Je nabídka ještě aktuální?“ Odpovídám: „Jistě. Teď jsem to zadal. Můžete si přijet odpoledne.“ Za pár minut: „Můžete poslat Zásilkovnou? Zaplatím předem. Mám vážný zájem.“ To už jsem nereagoval. Představa balení skříně mě nelákala a tento podvod znám. Navíc „zájemce“ jaksi přehlédl „zdarma“ a „za odvoz“.

Po několika dalších „vážných Zásilkovnách“ se ozval konečně někdo normální. „Já bych si rovnou přijela pro tu komodu,“ píše slečna. Napsal jsem jí, kde bydlím, a za hodinku byla u mě i s partnerem. Přijeli starším kombíkem od BMW. To mě mělo varovat. „Jé, ta komoda je nějaká polepená. A šuplíky nedoléhají. Hm, tady je to opatlané,“ spustila afektovaně. Začal jsem se mračit. Komodu jsem důkladně nafotil a stav zcela odpovídal zveřejněným informacím. Ironicky poznamenám: „Jistě, dcera má umělecké sklony a miluje princezny. Trochu komodu nazdobila. To opatlání je obrázek kočky a šuplíky opravdu nedoléhají. Nejsou nové!“ Vůbec ironii nezaregistrovala: „Ach jo, tak já to s mamkou tedy vyčistím. Můžete nám to hodit k autu?“ To už do slečny šťouchá přítel, že to jako zvládne sám. Zřejmě vycítil blížící se bouři. Za projevenou empatii jsem mu zapůjčil rudlík. Ještě hodinu po mém odchodu se pokoušeli dceřino umělecké dílko narvat do auta. A musím se přiznat – k mému nemalému, škodolibému potěšení.

Druhý den přijela rodinka s dodávkou pro skříň. Byli očividně vděční za každý kousek nábytku. Dostali návdavkem pro prcky plyšáky, lampičku a kuchyňku. Paní téměř slzela dojetím. Sice jsem byl taky překvapen reakcí, ale velmi mile.

Menší komoda a noční stolek byly opět podrobeny tvrdé kritice mladého páru. Oba byli natolik neomalení, že jsem je poslal… Ne, tam jsem je neposlal. Udržel jsem se. „Ikea je nedaleko, tam to bude jistě bez vad. Na shledanou!“ Určitě jsem nelhal. Nábytek opravdu původně pocházel ze Švédska. Odpoledne se vrátila vděčná paní z dodávky a odvezla si to.

Dětské křeslo mělo opravdu svou patinu. Sám jsem jej před několika lety dostal. Potah nestál za nic, tak jsem koupil nový – podle požadavku dcery s kočičkami. Dostal zabrat, ale máme dobrou pračku. Zájemkyně podrobně prohlédla nabízené „zboží“ a já nabyl dojmu, že bude požadovat slevu, či rovnou úhradu. „Tady je flíček. Područky jsou odřené. Suchý zip nedrží!“ Po předchozích zkušenostech jsem paní začal pakovat ven. Co se budu zbytečně rozčilovat. „Počkejte, počkejte! Já si to tedy vezmu, no.“ Milostivě si křesílko vzala a odkráčela. Bez poděkování.

Tak vám ani nevím, jestli jsem se na to neměl vykašlat rovnou. Bylo mi líto to vyhodit a chtěl jsem někomu pomoct. Vím, jaké je „nemít“! Také mi tím lidé ušetřili práci s vystěhováním a odvozem. Ale stálo mi to za to? Snad už nebudu v příštích letech rekonstruovat a nebude potřeba něco dávat zdarma. Za ty nervy to nestojí.

Medium 29/05/2025