Co kdyby mamka z D6 měla u sebe kvér? A co třeba já?
Představte si, že jedete po dálnici. Dodržujete rychlost, protože máte v autě dítě a nemáte potřebu testovat, kolik bodů se vejde do řidičáku.
Za vámi se objeví chlapík, kterému vaše představa o bezpečné jízdě poněkud komplikuje život. Bliká. Tlačí se na vás. Jste nervózní. Dáte blinkr, aby předjel. Nic! Ještě víc se přilepí. Tečou vám nervy. Bojíte se o dcerku. Tak brnknete o brzdový pedál. Něco ve smyslu: „Netlač se na mě, troubo. Vezu dítě!“
Jo, nemá se to. Jenže stres dosáhl vrcholu a pedál je na dosah.
Bez reakce. Nebo lépe. Bez pozitivní reakce. Maník šlápne na plyn… a vybrzdí vás. Nejspíš koukal na moc akčních filmů. Sopka z ega a vzteku právě explodovala.
Musíte zastavit a čelit spalující nenávisti.
Chlapík vystoupí, přijde k vašemu autu a otevřeným oknem vás začne mlátit (tzv. pošťuchovat). V duchu si nadáváte za otevření okna. Proud agrese má volnou cestu nejen k vám. Vedle vás sedí dítě. Všechno vidí. Možná křičí. Možná se bojí tak, že ze sebe nedostane ani hlásku.
A teď otázka.
Co kdybyste místo palubní kamery měli po ruce pistoli?
Ne, tohle není návod na ozbrojenou výchovu řidičů ani reklama na české zbrojní oprávnění. Je to myšlenkový experiment inspirovaný skutečným případem z dálnice D6 u Jesenice, kde agresivní řidič napadl ženu před její osmiletou dcerou.
A protože se mi v hlavě občas potkávají až tři neurony, z nichž jeden má právnické ambice, druhý je ajťák, který by nejraději všechno vyřešil restartem a třetí je fotr s potřebou rozšlapat každého, kdo mi ohrozí děti na životě, začal jsem přemýšlet.
Co by se stalo, kdyby ta žena měla zbraň? Nebo jinak. Co bych udělal já s třemi dětmi a omlácenou Dacií?
Nutná obrana
Český zákon zná institut nutné obrany. Člověk smí odvracet přímo hrozící nebo trvající útok. Obrana přitom nemusí být stejně silná jako útok, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená jeho způsobu.
Jinými slovy: nemusíte čekat, až vám agresor vysvětlí, kterou část obličeje hodlá reklamovat. A nemusíte ani dostat první ránu, pokud je útok už bezprostředně hrozící.
Jenže zákon není počítačová hra. Nemáte tři životy, tlačítko pro vrácení posledního tahu ani možnost zastavit čas a zavolat si na pomoc někoho, kdo tomu rozumí. V reálném životě máte několik vteřin. Adrenalin. Strach. Děti vedle sebe. A proti vám člověka, který se právě rozhodl, že pravidla silničního provozu jsou osobní urážkou jeho majestátu.
Kdyby žena vytáhla pistoli a její hrozba útok zastavila, mohla by jednat v nutné obraně. Kdyby vystřelila, právní posouzení by záviselo na konkrétních okolnostech. Nelze předem říct, že by šlo o oprávněnou obranu, stejně jako nelze automaticky tvrdit opak.
Je to ježek v kleci, kterého nikdo nechce vytahovat ven.
Restart
Zkusme si představit alternativní konec. Agresor začne otevřeným oknem napadat řidičku. Ta se brání a vytáhne legálně drženou pistoli. Najednou se situace změní. Muž, který ještě před chvílí rozhodoval o tom, kdo pojede v levém pruhu, musí řešit úplně jiný problém. Už není jediným člověkem v autě, který může určovat pravidla.
Co udělá? Ustoupí? Začne couvat? Zavolá policii a oznámí, že ho někdo ohrožoval zbraní?
A co žena? Dokáže v té chvíli rozlišit, jestli útok skutečně skončil? Co když se muž otočí, ale pak se znovu vrátí? Co když zbraň vytáhne příliš brzy? Co když ji použije ve chvíli, kdy už to nebylo nutné?
Nejsou to akademické otázky. Jsou to přesně ty okamžiky, které odlišují právo na sebeobranu od tragédie, po níž už nikdo nic nevezme zpátky. Právníci potom budou rozebírat sekundy. Znalecké posudky budou rozebírat vzdálenosti. Soud bude zkoumat, co kdo mohl vnímat a co mohl rozumně očekávat. Jenže ta žena tam v tu chvíli nebude stát s trestním zákoníkem v ruce. Bude tam stát jako člověk, který se snaží ubránit sebe a možná i své dítě.
Nepříjemný paradox
Kdyby se žena ozbrojená pistolí dokázala ubránit bez jediného výstřelu, mohl by někdo říct, že zbraň fungovala jako účinný prostředek odstrašení.
Kdyby vystřelila a útočníka zabila, začala by úplně jiná kapitola. Vyšetřování, výslechy, právní posuzování a nejistota, jestli její jednání naplnilo podmínky nutné obrany.
A kdyby zbraň neměla?
To už víme. V případě z D6 se žena stala obětí fyzického útoku a její dcera tomu přihlížela. Neznamená to, že by pistole všechno vyřešila. Možná by situaci zhoršila. Možná by útočníka odradila. To už se nikdy nedozvíme. Ale samotná otázka je legitimní.
Jakou mám možnost, když mě někdo napadne v autě, před vlastními dětmi, a rozhodne se, že násilí je nejrychlejší způsob, jak si vyřídit „zásadní spor“?
Můžu se pokusit bránit taškou s učebnicí psychologie uvnitř. Můžu volat o pomoc a rychle vytočit 158. Můžu doufat, že útočník přestane. Můžu mít zbraň. A já mám zbraň. Jenže s ní přichází také odpovědnost, riziko a nutnost rozhodovat se ve chvíli, kdy člověk nemusí být schopen uvažovat tak klidně jako my teď u monitoru.
Kdo je tady vlastně blázen?
Nechci z toho dělat agitku za pistoli do každé přihrádky. Už tak tam vozíme dost věcí, které by při prudkém brzdění mohly někoho zabít. A nechci ani tvrdit, že každý člověk s řidičákem je potenciální vrah.
Většina řidičů se dokáže pohádat, zanadávat si a pokračovat v cestě. Někteří si možná doma ještě přehrají, jak jim ten pitomec nedal přednost. Pak si uvaří kafe a život jde dál.
A pak jsou lidé, kteří kvůli takové prkotině vystoupí z auta a začnou mlátit cizího člověka. Problém není dálnice ani levý pruh. Je to člověk, který považuje vlastní vztek za dostatečný důvod k násilí.
A právě proto mě ta otázka s pistolí zneklidňuje. Nechci žít ve světě, kde je zbraň podmínkou bezpečného návratu domů. Nechci ale ani svět, ve kterém má agresor navrch jen proto, že je ochoten zajít dál než jeho oběť.
Tak co s tím? Upřímně nevím. Možná… připravit se v mezích zákona a vlastního svědomí. Děti taky. Nebudu tu věčně.
Jsem jen ajťák, který se občas snaží pochopit lidi. A někdy mám pocit, že kdybych lidské chování napsal jako program, kompilátor by mi oznámil, že takovou míru nesmyslu odmítá zpracovat.
Jenže lidský život nemá tlačítko Restart. Já vím, děsné klišé. Ale kecám?
A ta osmiletá holčička na D6 si zasloužila především to, aby nemusela zjišťovat, jak vypadá dospělý člověk, kterému přeskočí.
A jestli k tomu, aby se člověk cítil bezpečně ve vlastním autě, potřebujeme pistoli, pak jsme možná začali řešit úplně špatný problém.
Použité zdroje:
Případ útoku na řidičku na D6 se vrací k policii, žalobce má výhrady![]() |
Jiří May
Balkonový upír. Za domem je dětské hřiště. Stoprocentní BIO-řev ihned k mání
Dětské hřiště pod balkonem je pro mě přírodní dobíječka. Stačí otevřít okno a nasávat energii. Jenže když na něj vyrazím s dcerou, baterka se vybíjí nějak rychleji.
Jiří May
„Když uslyšíš střelbu, zdrhej nebo někam zalez!“ Poučuji děti a je mi z toho na zvracení
Když jsem dětem vysvětloval, co dělat při střelbě, došlo mi, jak absurdní rodičovské poučení to vlastně je. Jenže svět se nás neptá, co bychom si přáli.
Jiří May
Lidská blbost mě vytáčí. Dokud se nepodívám do zrcadla. Pak jsem spokojený
Politiku, výchovu i život řídím od klávesnice jako ředitel zeměkoule. Cizí blbost mě vytáčí, vlastní omlouvám. Dokud se nepodívám do zrcadla.
Jiří May
Na „pozadí“ války: FSB tvrdí, že skutečné příčiny speciální operace „Z“ leží jinde
Válka má své oficiální důvody. Jenže co když se skutečná příčina skrývá v přísně střeženém sektoru JIH-2? Tajné hlášení FSB odhaluje, co se do učebnic dějepisu nedostalo.
Jiří May
V Kladně bude Vítání adventu. Já tam budu s dcerou. Budete tam i vy?
Spisovatelství mě dohnalo. Knihovnice mě pasovaly na regionálního autora, a tak musím plnit státnické povinnosti. Přijďte se podívat, jak mi to půjde!
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
MAPA: Klíčovou křižovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objíždět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křižovatek v Praze. Práce...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Zvonice, odkud estébáci sledovali ambasády, skrývá nečekané příběhy
Pozorovací stanoviště Státní bezpečnosti z doby totality se v Praze staly po 17. listopadu 1989...
Zastupitelé Mikulova na Břeclavsku zvolili za starostu Vojtěcha Jedličku
Starostou Mikulova na Břeclavsku se dnes stal Vojtěch Jedlička (Pro Mikulov). Střídá Jitku...
Kraslice povede Jan Kuzebauch, město má dva neuvolněné místostarosty
Starostou Kraslic na Sokolovsku bude Jan Kuzebauch (Společně pro změnu). Rozhodli o tom dnes na...
Koaliční smlouva ve Zlíně je podepsaná. Kandidátem na primátora je Vančura
Koaliční smlouvu ve Zlíně dnes večer podepsali zástupci hnutí STAN, Zlín 21 a trojbloku, který...
Na D8 před Německem se srazil autobus se dvěma náklaďáky, šest zraněných
Na dálnici D8 se odpoledne před hranicí s Německem střetla v husté mlze dvě nákladní auta a patrový...

RD s hospodářským stavením, Hustopeče nad Bečvou
Branka, Hustopeče nad Bečvou, okres Přerov
4 450 000 Kč
- Počet článků 220
- Celková karma 32,32
- Průměrná čtenost 2028x
Nepíšu, abych byl spisovatel. Píšu, protože už nejde nepsat.
Proto v listopadu 2025 vyšla moje první kniha "Kronika rodinného chaosu". Humorný blog do kapsy pro všechny, kteří mají rádi kapku nadhledu a styl, co se nevejde do šablon.
Rukopis pokračování s pracovním názvem Kronika rodinného chaosu 2.5 (Kabelkový blog) jsem odeslal do několika českých nakladatelství a čekám na odezvu. Zatím marně. Ale nevzdávám to. Ocením každou radu.
Když zrovna nepíšu nebo nespravuju servery, beru děti do lesa a snažím se jim vysvětlit, že oheň se nerozdělává přes aplikaci.





















