„Chlap se zastydlou pubertou je nevyzrálý rodič.“ Děkuji za pochvalu

Když si táta hraje, je to prý problém. Kamarád místo autority, puberťák místo vzoru. Opravdu dětem škodí otec, který se nebojí být trochu trapný?

Tak jsem se zas jednou pobavil.
Na nejmenované platformě v nejmenovaném podcastu byla nejmenovaná doktorka.
Moudře hovořila o rodičovství. O hranicích. O rolích. O tom, že rodič nemá být kamarád.

Jako rodič samouk jsem se zájmem poslouchal.
Do chvíle, kdy mi došlo, že mám problém. Vlastně já jsem problém!

Jsem totiž kamarádem svých dětí.

To se prý nemá.

Rodič má být autorita.
Pevný bod.
Maják.
Někdo, kdo stojí rovně, mluví klidně a nikdy si nenechá nalakovat nehty třpytivým lakem.

V tom případě přiznávám bez mučení: selhávám.

Mám zastydlou pubertu.
Rád s dětmi blbnu.
Umím běhat po bytě s ručníkem kolem krku a zachraňovat svět před imaginárním zlem.
Dokážu vydávat zvuky pokazeného robota i umírajícího dinosaura a prdět na podpaždí.
A když zaprší, někdy skočím do kaluže dřív než ony. I když jen velmi zřídka. Jsou rychlejší.

Ano, občas slyším: „Tati, ty jsi fakt trapnej.“

Beru to jako vyznamenání.

Maminka trpí.
Ale vzala si mě s vědomím, že jsem už čtvrtou dekádu v pubertě.
Neříkal jsem, že se to časem zlepší.

Podle některých pouček tím dětem škodím.
Stírám hranice.
Rozvolňuji strukturu.
Podkopávám respekt.

Možná.

Jenže když večer sedíme na zemi a stavíme město z kostek,
nejde o to, kdo je nadřízený.

Jde o to, že tam jsem.

Ne fyzicky přítomný a duchem v telefonu.
Ne jako dozorce domácích úkolů.
Ale jako spoluhráč a lego konstruktér.

Rodičovství není vojenská mise.
Děti nejsou kadeti.
A obývák není výcvikový prostor. I když je tam občas překážková dráha.

Zdroj: AI Gemini, PROMPT Jiří May

Respekt se podle mě nerodí ze vzdálenosti.
Rodí se z bezpečí.

Dítě, které ví, že si může sednout vedle vás a říct cokoliv –
i to, že vás dneska nemá rádo –
má větší šanci respekt pochopit než to, které se bojí promluvit.

Autorita bez vztahu je jen hlasitější hlas.
A strach není totéž co úcta.

Ano, hranice nastavujeme.
Ne, nemůžou jíst bonbony k snídani.
Ne, nemůžou jít spát o půlnoci.
Ano, někdy se zlobím a řvu.
A někdy jsem unavený a protivný.

Ale mezi tím vším je prostor pro blbnutí.

Pro chvíle, kdy se svět zmenší na velikost polštářové bitvy.
Kdy je největší problém to, že drak spadl z gauče.
Kdy pětiletá vizážistka rozhodne, že táta bude mít dneska modré oční stíny.

A víte co?
Svět se nezbořil.

Možná je zastydlá puberta jen jiný název pro schopnost být chvíli malý.
Vzpomínat si, jak strašně důležité bylo, když si k nám někdo klekl místo toho, aby nad námi stál.

Dospělost není jen vážnost.
Je to i schopnost unést vlastní směšnost. V mém případě ji prezentovat veřejně stylem: „Podívejte, občas jsem trouba jako každý. No a co?“

Nechci být největší autoritou v místnosti.
Chci být člověk, za kterým jednou přijdou i tehdy, až půjde do tuhého.

A to se nestane proto, že jsem byl přísný.
Ale proto, že jsem byl blízko.

Nevím, jestli vychovávám správně.
Upřímně – nikdo to neví jistě.
Jen si to někteří říkají hlasitěji do mikrofonu.

Já jen vím, že až jednou děti vyrostou,
nebudou si pamatovat, kolikrát jsem správně citoval výchovnou příručku.

Možná si ale vzpomenou,
že táta si nechal nalakovat nehty na růžovo
a šel tak vyhodit koš.

Že si lehl na koberec a poslouchal jejich nekonečné příběhy.
Že se smál nahlas.
Že byl trochu trapný.
A že tam byl.

Jestli je tohle nevyzrálost, pak ji beru.

Svět má dost mužů, kteří berou sami sebe smrtelně vážně. Dnešní geopolitická scéna je toho důkazem.

Ale dětí, které se smějí s tátou na zemi v obýváku, není nikdy dost.

Medium 17/04/2025