Bévépéčkem na výlet. Jak jsem dětem dokázal, že válka bolí

Odnaučil jsem děti koukat na videa z Ukrajiny jako na akční film. Bylo to dobrodružné a trochu drsné odnaučování, ale účinkovalo.

Minulý rok na podzim se mi naskytla možnost projížďky v BVP. Majitelem je sběratel a nadšenec do vojenské techniky, kterému spravuji počítače. Takový barterový obchod. Já ti opravím PC, ty mi povozíš kluky v BVP.

Poměrně dlouho jsme hledali termín. Chtělo to delší sucho, aby v přilehlých polích nebylo bahno. S BVP do myčky nezajedete a ručně umývat se nám ho rozhodně nechtělo. Po prohlídce ostatních kusů vojenské techniky a náležitém poučení, jak a čeho se máme držet, jsme vyrazili.

Na vojně jsem řídil spoustu vozidel, ale takový rámus jsem nečekal. Netuším, jak se vojáci za jízdy uvnitř domlouvali. Otevřeli jsme si poklopy a vestoje koukali ven. To byla chyba. BVP jelo asi 20 km/h, ale v polích to házelo tak, že jsme všichni měli modřiny.

To už kluci začali chápat, že válka není jen akční video na YTB. Oba malinko pobledli a z tváří jim zmizel nadšený výraz. Po příjezdu do lesa se to ještě zhoršilo. Větve, prach, hmyz, rámus, hlaveň kulometu atd. To vše přidávalo na autenticitě a nepříjemnosti. Dali jsme dvě kola lesním terénem a požádali pána o návrat.

Nešlo o nějaké strašení dětí válkou. Jen mne iritují dnešní děti a mladí lidé, jak koukají s naprostým nedostatkem empatie na záběry z Ukrajiny. Je to pro ně další akční podívaná, které dají like a jdou koukat na svalnatého týpka, co jim ukazuje nejlepší cool drink. Možná, že i krátká vojenská služba, by pomohla dnešním mladým k objektivnímu pohledu na válku a naučila je vážit si toho, co máme.