AI furtožerky milujeme. Dokud nám někdo neřekne, CO je napsalo. Pak jsme za hlupáky

AI PROMPT: „Napiš poutavý článek pro čtenáře blog.idnes.cz. Bav nás, přidej nějaké to rodinné drama a hlavně ať si odpočineme! Chceme vypnout.“

Přiznám se, že mi AI články vlastně nevadí. Možná proto, že vedle nich vypadám jako docela dobrý autor. No dobře. Přeháním. Ale přinejmenším autentický. To je poměrně příjemná pozice pro člověka, který o psaní neví vůbec nic a píše jak mu zobák narostl.

AI Gemini, PROMPT Jiří May

Jenže čím víc jich potkávám, tím víc mě na nich začíná zajímat něco jiného. Ne samotná umělá inteligence, ale my. Čtenáři. Protože se kolem AI textů odehrává taková zvláštní hra.

Někdo napíše článek. Čtenář ho otevře, přečte, možná se u něj pobaví, možná ho naštve, možná si pod ním zanadává. Někteří přidají komentář, jiní ho pošlou dál. Prostě internet v běžném provozu. A potom někdo napíše: „Víte, že tenhle článek napsala umělá inteligence?“ A najednou je všechno špatně.

Článek, který ještě před chvílí fungoval, se v očích některých lidí promění v odpad. Najednou je povrchní, prázdný, bez duše, bez názoru a bůhvíčeho ještě. Čtenář se cítí podvedený. Jenže počkat. Co se změnilo?

Text zůstal stejný. Slova zůstala stejná. Pointa zůstala stejná. Pokud nás před chvílí pobavil, pobavil nás trvale. Pokud nás naštval, měl by nás štvát dál. Změnila se jediná věc. Dozvěděli jsme se, kdo to napsal.

A možná právě tady začíná být celá věc zajímavá. Možná totiž nejsme vždycky naštvaní na AI. Možná jsme někdy naštvaní hlavně na to, že jsme jí „naletěli“.

Dokud nám nikdo nic neřekne, je to prostě další článek na internetu. Jeden z tisíců. Některé jsou dobré, jiné horší a většina z nich se nám za hodinu vykouří z hlavy. Máme přece dost vlastních starostí. Nechodíme po internetu s laboratorní pipetou a nezkoumáme každou větu, jestli v ní náhodou není stopové množství neuronové sítě.

Čteme. A právě v tom je možná celý problém.

AI umí velmi dobře vyrobit text, který se čte snadno. Je uhlazený, srozumitelný, většinou nikde moc nezadrhne. Dostaneme úvod, vysvětlení, pár příkladů a na konci nějakou tu myšlenku, kterou si můžeme odnést do života. Nemusíme se příliš namáhat. Mozek dostane svou porci obsahu a může pokračovat dál.

Po náročném dni je to vlastně docela příjemné.

Člověk přijde domů, odloží tašku, zjistí, že dítě něco potřebuje, druhé něco ztratilo a třetí něco snědlo, co mělo být připravené na zítřek. Potom si na chvíli sedne a otevře internet. A tam na něj čeká text, který po něm nic nechce. Nemusí ho studovat. Nemusí se nad ním příliš zamýšlet. Prostě ho přečte.

Takové literárně brambůrkové furtožerky.

AI Gemini, PROMPT Jiří May

Jedna věta, druhá věta, další odstavec a za chvíli máme pocit, že jsme se něčím zabývali.

A možná právě proto jsou AI texty tak přitažlivé. Ne proto, že by byly nutně skvělé. Ale protože jsou pohodlné. A pohodlí je zvláštní věc. Krátkodobě nám pomáhá. Dlouhodobě nás může začít měnit. Je to trochu jako alkohol.

Tím nechci tvrdit, že každý, kdo si večer přečte AI článek, má okamžitě nastoupit na léčení. To by bylo poněkud dramatické i na mě. Myslím něco mnohem obyčejnějšího.

Když je člověk unavený, sklenička mu může připadat jako dobrý způsob, jak vypnout. Na chvíli se uvolní. Starosti se odsunou někam za roh a svět je o něco snesitelnější.

Jenže sklenička neřeší důvod, proč jsme unavení. Pouze nám na chvíli umožní, abychom ho necítili. A přesně tak mohou fungovat i některé AI texty.

Na chvíli nám udělají dobře. Něco nám vysvětlí, pobaví nás, rozptýlí nás. Máme pocit, že jsme si odpočinuli od vlastního přemýšlení. Jenže pokud budeme postupně vyhledávat už jen obsah, který se nám snadno konzumuje, můžeme si zvyknout, že po nás text nesmí nic chtít.

Žádné dlouhé přemýšlení. Žádné hledání souvislostí. Žádné „počkej, s tímhle vlastně nesouhlasím“. Hlavně ať to hezky plyne. A tady se podle mě dostáváme k něčemu podstatnějšímu než k otázce, jestli AI umí psát články. Ona je totiž schopná velmi dobře vycítit, co od ní chceme.

Stačí jí zadat myšlenku a ona nám ji ochotně rozvede. Chceme potvrdit, že máme pravdu? Prosím. Chceme vysvětlit, proč jsou lidé hloupí? Samozřejmě. Chceme potvrdit, že dnešní svět je úplně v háji? I s tím se dá něco udělat.

A když jí zadáme rozumnou otázku, dostaneme často rozumně znějící odpověď. To je její síla. A současně její past. Protože člověk může velmi snadno získat pocit, že když text zní chytře, musí být chytrý i jeho obsah.

Není.

Tohle jsem si ostatně vyzkoušel i sám. Když si s AI povídám o nějakém tématu, dokáže mi během chvilky vyrobit tak přesvědčivé vysvětlení, že mám chuť si udělat poznámky, koupit si brýle a začít předstírat, že tomu rozumím.

Jenže když se člověk začne ptát dál, občas zjistí, že ta sebejistota byla mnohem větší než skutečná jistota. A právě tady se z pohodlného čtení stává problém. Ne proto, že AI píše. Ale proto, že my čteme.

A přestáváme rozlišovat mezi tím, co nás jen příjemně provedlo několika odstavci, a tím, co nám skutečně něco dalo.

A jsme zase u alkoholu. Jeden lehký článek po práci? Proč ne. Deset za večer, protože na nic složitějšího už nemáme náladu? Také se to může stát. A potom jednoho dne zjistíme, že jsme sice přečetli několik desítek článků, ale vlastně si z nich nic nepamatujeme.

Jen jsme byli chvíli opilí obsahem. A druhý den si dáme další dávku.

Proč to vůbec čteme? Protože je to dobré? Protože nás to zajímá? Nebo proto, že jsme večer unavení a chceme něco, co po nás nebude nic chtít? A pokud je správně ta poslední možnost, možná bychom se neměli tolik divit, že internet postupně vypadá přesně podle našich představ.

Dostáváme totiž to, co konzumujeme.

Chceme rychlou emoci, dostaneme rychlou emoci. Chceme jednoduché vysvětlení, dostaneme jednoduché vysvětlení. Chceme být naštvaní, někdo nám připraví důvod k naštvání. Chceme se na chvíli odreagovat, dostaneme několik odstavců přesně tak akorát, abychom u nich nemuseli příliš používat vlastní hlavu.

A potom se dozvíme, že to napsala AI. A jsme rozhořčení. Přitom jsme byli spokojení až do chvíle, než nám někdo prozradil, co jsme vlastně konzumovali.

Možná tedy nejde o to, jestli máme AI texty zakázat, označovat nebo nenávidět. Možná bychom si měli pouze uvědomit, že stejně jako u alkoholu není problém v jedné skleničce.

Protože jedna sklenička po práci člověka nezničí. Stejně jako jeden lehký AI článek. Jen bychom si měli dát pozor, abychom si časem nespletli odpočinek s opilostí.

Nicméně. Zvládneme to?

Autorův návrh: Co třeba navrhnout redakci, aby označovala AI články zkratkou LBF (Literárně Brambůrková Furtožerka). Proč řešit autora? Budeme všichni vědět, že máme jet na neutrál a užijeme si průvan v hlavě. Online odpočinek. Vývoj nezastavíme, ale užít si ho můžeme, ne?

Pohádejme se pak o obsahu v komentářích a bude zase dobře.

Jak pravil Jára Cimrman: „Nebudu se zlobiti, změníš-li ku své potřebě některé věty, některou z postav či celý děj. Mně o myšlénku se jedná. Ta aby zůstala.“

Odkazy pro ty, co nechtějí odpočívat:

• Konfirmační zkreslení ve věku AI: Zkoumání role informačního zdroje a přesvědčivých doporučení
• Naše činy určují, co čteme a vidíme online. Algoritmy jsou jen součástí tohoto procesu
• Efekt ozvěny na sociálních sítích