A je to tady! Už i ajťák napsal knížku. Žádný manuál, ale Kroniku rodinného chaosu

Možná vás to překvapí, ale ajťák může být manžel, otec – a dokonce i člověk. Před rokem jsem začal psát blog o všem, co mě napadlo – hlavně o rodině.

Tři děti jsou spousta inspirace, aspoň na deset knížek. K mému překvapení mé příběhy čtete. A dokonce pozitivně reagujete. Rodinný chaos se vám líbí. Mám hubatý humor, jednoduché psaní a přímý přístup.

Píšu o všem, co dělá rodičovství jedním z největších dobrodružství – od momentů, kdy děti na hřišti improvizují wrestling, až po chvíle, kdy se hraje na doktora, protože někdo ukopl palec. Nechybí ani historky, jak se výlet promění v lekci přežití, nebo pokusy o domácí „zázračné“ recepty. Léčba ADHD borůvkovým koláčem? Třešnička na dortu.

Místo klasické příručky nabízím pohled z první linie – plný nečekaných situací, kde i obyčejný den dokáže překvapit. Mým cílem není radit, ale pobavit. Ukázat, že i v chaosu se dá najít řád. A spousta legrace.

Vy, čtenáři, jste nejtvrdší kritici na světě. Když jste mi začali psát, že by z blogu mohla být knížka, nezbylo mi než poslechnout. A tak vznikla kniha, která bude obsahovat vaše oblíbené články, QR kódy s odkazy na videa a několik bonusových příběhů navíc.

Tak, tolik upoutávka. Mám to z krku.

Kniha? Jako fakt kniha?!

Nechat se ukecat do knížky byla pěkná hloupost. Začal jsem psát, abych se odreagoval a zasmál svým vlastním vtipům – když se ostatním nepozdávaly. Občas jsem něco vydal. Dobrá, četli jste to. Ale výhra to nebyla. Tedy pro vás, čtenáře. Měl jsem dojem, že mi děláte naschvály tím, že to čtete. Nemohl jsem pochopit, jak vás to může bavit.

Korunu tomu nasadila paní z knihovny a několik desítek čtenářů: „Vydej to knižně!“

Lhal bych, kdyby mě ta představa nepolaskala na egu. Jasně, že polaskala. Tak jsem si pozjišťoval pár věcí a rozhodl se knihu vydat pomocí crowdfundingu – což je jen chytřejší slovo pro „pomozte mi ji vydat a já vám na oplátku pošlu knížku plnou rodičovských průšvihů“. Říkal jsem si naivně: „Vybrat sto tisíc? Hračka.“

Jenže odbornou práci mají dělat odborníci. Jako ajťák to říkám každému patlalovi, co si zničí počítač a pak mi volá: „Zachraň mi data!“ Jenže tentokrát jsem byl patlal já. Uvědomil jsem si to, když jsem řešil crowdfunding u známé společnosti: „Vím úplný prd, hraju si tu na spisovatele a ještě mám lidi ukecat, aby mi moje hrátky zaplatili. Jsem patla-matla.“

Ale když už se do něčeho pustím, tak to dotáhnu. Posílal jsem maily, dal reklamu na sociální sítě, napsal několik článků do novin. Hrůza. Dneska každý vybírá peníze na kdeco, a nějaká knížka nikoho nezajímá. Měl jsem tisíce lajků – ale ty knihu nezaplatí. V půlce kampaně jsem měl pět tisíc.

Pak jsem si u kafe stěžoval na svou blbost kamarádovi. Taky ajťák. Povídá: „Spoustě lidí jsi zachránil data. Fotky a videa dětí za dvacet let, účetnictví třiceti firem, rukopisy knih… Oslov je!“ Oslovil jsem. A předposlední den kampaně se peníze sešly. Díky vám všem.

A teď to nejhorší – konečná úprava

Právě mě má ve spárech editorka. Trápí mě. Chce vědět, jestli tamto chci tam a tohle sem. „Jéžiš! Opravte mi hrubky, čárky a hotovo,“ honí se mi hlavou. Ale paní to se mnou myslí dobře. Tak jo. Poslouchám.

Naštěstí jsem napůl grafik a tatínek byl malíř. Něco jsem podědil. Obálku jsem si navrhl sám, grafička doladila technikálie. Teď ještě ilustrace. Nic složitého. Dětské malovánky, které se hodí k mému – místy infantilnímu – humoru.

Čekám ještě sto dalších požadavků, ale snad to klapne. Od koordinátorky jsem dostal poslední ránu: budu muset knihu pokřtít, dělat autogramiády a autorská čtení. Já, co před lidmi blekotám a nemám ani oblek. Asi uteču.

Na závěr

Vím, že mnozí z vás, co tu publikujete i čtete, máte s vydáváním knih zkušenost. Hledím na vás s úctou a smekám. Jste borci, že to zvládáte. Díky vám za inspiraci – snad to zvládnu taky.