Pravda o lásce

Láska je jak kaluž vody, jenž se sluncem se vytrácíZloba je jen oheň v duši, co dobré věci obrací.Není to tak lehké říci, když máš slzu na své líciMožná slova říkaj mnoho, oči vědí mnohem vícAle láska je jak vánek, o níž bych chtěl něco říct...

Úsměv moří všechno spraví, cítíš život ze všech sil
Nejsi v zemi sladkých skřítků, já však ve snech s nimi žil
Úsměv je jak pohlazení, ani nevíš, že jsem sám
Něco bylo, co už není, na ty chvilky vzpomínám
Slova v písku nevyvoláš, čekej vítr, změníš svět
Projdeš mlhou zapomnění, rozpustíš se jako led
Chodím mlhou zapomnění, myšlenky ven stále jdou
Dýcháš v rytmu, nic to není, polož hlavu, sny Ti lžou
Slova z vody neuvaříš, neřeknou Ti, že jsi sám
Lásku tvořím z vodní páry, jejíž touhu odmítám
Možná říkám slova prázdná, ani nevíš, kdo jsem já
Vidíš barvy modré víry, jako studna perlivá..
Už neznám slov jak dělat vrásky, chci Tě jen tak milovat
Můžeš prohrát všechny sázky, nebo život litovat
Asi půjdem jinou cestou, dýcháš, hladíš moji tvář
Na vrcholku hora zpívá, uviděl jsi její zář?
Verše vznikaj v potemnění, když je hlava v mračném nebi
Až se v nebi všechno změní, budu šťastný
Bůh ví, že by?
Když Tě hlava ve snu zradí, myslíš na svět podzimní
Chceš svět lepší, možná hezčí, prožít chvíle intimní
Co je láska? Co je něžnost? Mám však raděj přátel pár
Když Tě zradí, nemá smysl, abys zůstal bez nich stár
Chce to čas a zahojení, než svět můžeš mít zas rád
Naděje a nové snění
Tyhle slůvka měl bych znát