Záhada očních linek J.D.Vance

Ve své knize Hillbilly Elegy vypráví J. D. Vance příběh o cestě z rozvráceného dětství k úspěchu. Navenek vítězství nad osudem. Jenže pod povrchem je ukrytý vnitřní svět, kde blízkost znamená sevření a síla stojí nad pravidly.

V symbióze se dvěma matkami

Symbiotické vztahování patří vývojově do prvních měsíců života. V ideálním případě je to jen přechodné období, ze kterého se dítě postupně vyvazuje a začíná zakoušet, že existuje ono a druhý člověk, a že mezi nimi může být vztah. Když v symbióze ale psychicky uvízne, zůstává uvnitř nastavení, ve kterém se dvojice nerozlišuje. Z této logiky pak vyrůstá přesvědčení, že druhý pociťuje totéž, nebo by to alespoň pociťovat měl. A neexistuje jiný názor, proto není třeba se ptát. Symbióza se umí převléknout za lásku a empatii, ale ve skutečnosti jde o potřebu neustálé kontroly udržení pevné vazby s druhým člověkem a nevědomou úzkost z její ztráty.

U Vanceova dětství tohle dostává konkrétní podobu. Odehrávalo se mezi dvěma ženskými póly, které působí skoro jako dvě matky. Své biologické matce říká Mom, tedy máma. Babičce říká Mamaw, tedy mamá. Už samotné pojmenování vytváří zvláštní zdvojení mateřské figury, jako by dítě mělo jednu matku, která je zahlcující a toxická, a druhou, která je ochranná, ale tvrdá. Matka byla podle jeho popisu velmi labilní a závislá, slibovala a vzápětí bourala to, co slíbila. Babička naopak držela rodinu jako pevná základna, jenže často drsně a zastrašujícím stylem. Vance líčí střídání partnerů u matky i opakované stěhování. Domov se nečekaně měnil, vztahy se trhaly. V takové situaci dítě nezažívá stabilní pocit „já a svět“, spíš nepřetržité „teď se to zase rozpadne“.

Do toho vstupuje ještě jeden zásadní prvek. Vance popisuje, že biologický otec z jeho života brzy zmizel a později souhlasil s adopcí. Ještě důležitější je ale symbolické gesto: po adopci mu matka změní jméno tak, aby vymazala stopu původního otcovského jména. Pro běžného čtenáře je to detail. Pro dítě je to zpráva, že otec není jen pryč, otec je odstraněn i z mapy rodiny. Otec v raném vývoji dítěte představuje jakýsi most do širšího sociálního prostředí. Když chybí, vztahy se snadno stáhnou do sevřené symbiotické dvojice matka a dítě. V téhle dvojici je pak dítě vydané napospas tomu, co je pro symbiotické uvíznutí typické: buď zahlcení matkou, nebo toxické zraňování matkou, bez bezpečného odstupu.

Svět založený na síle a odplatě

Vance popisuje babičku jako oporu, ale také jako někoho, kdo držel rodinu silou. Nejprve nabízí skoro až „rodinnou legendu“ z jejího dětství: když přistihla zloděje krávy, vystřelila, doběhla k němu a přiložila mu pušku k hlavě. A Vance to okomentuje ironickou větou, že její první potvrzený vražedný zářez musel počkat na jindy. Tón vyprávění je obdivný, jako by šlo o drsnou ctnost, ne o varovný signál. Později v knize přidá ještě extrémnější epizodu z manželství prarodičů: po další opilecké noci polije dědu benzínem a zapálí ho. Zarážející není jen samotný čin, ale i to, jak samozřejmý se v jejich světě zdá přechod od hádky k násilí. V takovém prostředí se hrubá síla snadno promění v rodový mýtus a v měřítko hodnoty člověka.

Oklamat je umění

Vedle síly se v knize objevuje i moralita obcházení pravidel. Vance popisuje svoje triky a situace, kde se pravidla berou jako hra a vítězí ten, kdo je šikovnější a nestydí se. Říká tomu „umění proplout“, které se naučil.

V knize líčí scénu, která se čte jako čisté trauma. Matka ho veze autem, na dálnici vybuchne a řekne mu, že s autem nabourá a oba zabije. Dítě v panice přeleze dozadu a připoutá se dvěma pásy, aby mělo větší šanci přežít. Matka zastaví, začne ho bít, on uteče k cizímu domu a prosí o zavolání babičky, protože ho matka chce zabít. Nakonec přijede policie, matku spoutají a odvezou. V jedné scéně je obsažené celé pravidlo přežití: nejbližší osoba se může během vteřiny stát přímou hrozbou a přežije ten, kdo rychle přepne na strategii.

A pak přijde druhá část téže lekce. Po téhle epizodě se věci dostanou k soudu a Vance popisuje, že výsledek závisel i na jeho výpovědi. A on zalže, aby matka neskončila ve vězení. Nejde tu jen o dítě, které „kryje mámu“. Jde o dítě, které se učí, že pravda není pevná hodnota, ale nástroj. Důležité není říct, co se stalo, ale uhrát to tak, aby to nějak dopadlo a aby to člověku nezničilo život. Bazální potřeba bezpečí v mateřské náruči se míchá se strachem, láska s povinností a pravda s taktikou.

Do stejné kapitoly patří i jeho vlastní dětská zkušenost z Ohia, kdy se musel pohybovat mezi různými tatínky, kteří se u matky střídali. Píše, jak se naučil rychle vycítit, co kdo chce slyšet, a podle toho se přizpůsobit, aby měl klid, něco získal, nebo se vyhnul výbuchům a trestům. Chlubí se, že hrál role, přetvařoval se a lhal, protože v jeho prostředí to nebyla morální otázka, ale technika přežití. Jenže právě tady vzniká nebezpečný most do dospělosti. Když se člověk od dětství učí, že systém je protivník a lidé jsou překážky nebo nástroje, může se z dětského manévru stát dospělý styl, který se později snadno převlékne za chytrost a strategii bez pevných morálních zásad.

Oční linky a Batesův stín

Symbiotická vazba, splynutí s druhým, se může projevovat různými způsoby. Někdy jsou velmi bizarní a zároveň nevědomé. Lidé hodně komentují Vanceovy výrazné oční linky. Když si prohlédnete fotografie jeho matky, objevíte velmi podobně zvýrazněné oči. Samo o sobě to nic nedokazuje. Ale jako symbol symbiózy to funguje silně. Vizuální zrcadlení může působit jako tichý podpis: matka není jen kapitola v minulosti, matka je stále přítomná v identitě, kterou člověk ukazuje světu. Matka a já jsme jedno tělo. Vance během svého projevu na Republikánském národním sjezdu v červenci 2024 v Milwaukee ve Wisconsinu řekl: „And I am proud to say that tonight my mom is here, 10 years clean and sober. I love you, mom.“ (A jsem hrdý, že dnes večer je tady moje máma, deset let čistá a střízlivá. Mám tě rád, mami.) Na první poslech to vypadá jako pocta. Pod povrchem je to ale hrubé veřejné ponížení. V okamžiku synova triumfu je matka přivedena do první řady jako symbol vykoupení, ale současně je její pád do drogové závislosti připomenutý jako cejch. Vance se symbolicky zmocňuje své matky a znehodnocuje ji.

Pokud jste viděli Hitchcockův film Psycho, může vás napadnout paralela. Hlavní hrdina, sériový vrah Norman Bates je extrémní ukázka symbiózy, ve které matku nelze pustit, i když je zdrojem hrůzy. Nelze ji ztratit, ale nelze jí ani odpustit. Vznikne paradox: zničit a neztratit zároveň. Bates svou mrtvou matku mumifikoval, ukrýval ji ve svém domě a převlékal se do jejích šatů a mluvil jejím hlasem. Zároveň jí znovu a znovu ubližoval v podobě svých obětí, kterými byly ženy. U Vancea se tentýž paradox odehrává civilněji. Matku držet u sebe a současně ji trestat. Ne činem, ale slovem. Ne zločinem, ale veřejným ponížením.

Ne dialog ale loajalita

Bohužel nejde jen o osobní drama, ani o literární motivy z dětství. Jde o otázku, co se stane, když se vnitřní svět vybudovaný na symbiotickém sevření a na logice síly propojí s reálnou politickou mocí. Člověk, který se uvnitř nikdy skutečně neoddělil, mívá potíž snést, že druzí jsou samostatní. Nejen že mají jiné preference, ale že vůbec mají právo rozhodovat, co je pro ně dobré. Autonomie druhého se pak nečte jako normální rozdíl. Čte se jako ohrožení.

V takovém nastavení se ztrácí prostor pro otázky, protože otázka už sama o sobě připouští možnost nesouhlasu. A nesouhlas je v symbiotickém světě prožíván jako zrada. Pravidla a zákony pak snadno přestanou fungovat jako ochrana společného řádu a začnou působit jako brzda. Nejde o to, co je správné, ale o to, kdo má navrch. Nejde o dialog, ale o podřízení. Kdo se nepodřídí, bude ponížen, vytlačen, označen.

Když se takový vzorec přenese do veřejného prostoru, politika se začne podobat rodinné scéně. Místo argumentů nastupuje požadavek loajality. Místo institucí nastupuje vůle silnějšího. Místo práva nastupuje odplata. A kde byla od dětství adorována agrese, tam se dá tvrdost snadno prodat jako ctnost a ponížení druhého jako spravedlnost.