Radikální fyzikální teorie: vědomí není produktem mozku

Vědomí není produktem mozku, ale základní vrstvou reality, která předchází hmotě i časoprostoru. Tak zní radikální teorie norské fyzičky Marie Strømme.

Co když vědomí není produkt mozkové činnosti, ale jeden ze základních stavebních kamenů reality? Právě na této myšlence stojí teoretický návrh norské fyzičky a nanotechnoložky Marie Strømme z Uppsalské univerzity, publikovaný v roce 2025 v časopise AIP Advances. Teorie nabízí jednotný rámec, v němž je vědomí chápáno jako fundamentální „pole“ – podobně jako např. elektromagnetické pole v běžné fyzice. Podle Strømme z něj vzniká jak časoprostor, tak náš zážitek individuální existence.

Marie Strømme

Historický kontext

Strømme v této myšlence není osamocená. Navazuje na úvahy některých největších fyziků 20. století, kteří se nebáli ptát se na povahu vědomí a jeho vztah k realitě. Erwin Schrödinger, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky, ve své slavné knize Co je život? vyslovil myšlenku, že vědomí je v podstatě jedno a nedělitelné – že neexistuje mnoho oddělených „ostrovů vědomí“, ale pouze jedno. Naznačoval hluboké propojení mezi tím, kdo pozoruje, a tím, co je pozorováno. Werner Heisenberg a Max Planck podobně zkoumali, zda je pozorovaný svět skutečně základní vrstva reality, nebo zda je odvozen z něčeho hlubšího. Albert Einstein se ptal na povahu reality za jevy, které vidíme. David Bohm rozpracoval koncept „implicitního řádu“ – skryté úrovně reality, z níž vyvstává náš viditelný „explicitní řád“. Podle Bohma existuje hlubší, nerozdělená celistvost, která se různými způsoby projevuje jako zdánlivě oddělené věci a události. Strømme na tyto myšlenky navazuje a pokouší se je formulovat jazykem moderní kvantové teorie pole – s matematickým aparátem, který umožňuje přesněji popsat, jak by takový model mohl fungovat.

Vědomí jako pole

V moderní fyzice je pojem pole jedním ze základních jazyků pro popis reality. Pole prostupuje celým prostorem, ale v různých místech má různou intenzitu – například magnetické pole je silnější u magnetu a slábne s rostoucí vzdáleností. Strømme navrhuje uvažovat o vědomí podobným způsobem. Místo aby vědomí bylo uzavřené „uvnitř“ jednotlivých organismů jako něco, co má každý své vlastní, existuje podle ní univerzální vědomí v podobě hlubší vrstvy reality. Jednotlivé vědomé bytosti jsou pak dočasné, místní projevy téhož univerzálního základu. Jako analogii si můžeme představit vlny na hladině oceánu, které vypadají jako svébytné pohybující se útvary, ale ve skutečnosti jsou všechny projevem téže vody.

Tři principy

Aby bylo možné popsat, jak se z takového univerzálního základu „vynoří“ svět a zároveň naše zkušenost, stojí model na trojici principů. Univerzální Mysl představuje beztvarý zdroj tvořivosti a inteligence – něco jako neomezený potenciál. Univerzální Vědomí je samotná schopnost zakoušet a uvědomovat si. Univerzální Myšlenka je pak princip, který z beztvarého potenciálu formuje konkrétní podobu prožitku. Důležité je, že „myšlenka“ zde neznamená jen běžný tok myšlenek, jak ho známe ze života, ale obecnější tvořivý mechanismus – proces, kterým se možnosti proměňují ve skutečnost.

Vznik časoprostoru a diferenciace

V tomto pojetí není čas a prostor původní kulisa, na které se všechno odehrává. Vzniká spolu se strukturací reality. Jak ale dochází k tomu, že z nediferencovaného základu – tedy z něčeho zcela jednotného, bez jakýchkoli rozdílů – vzniká strukturovaný svět plný různých věcí a jevů?

Strømme zde používá koncept známý z fyziky částic: narušení symetrie. V běžné fyzice tento proces vysvětluje, proč vesmír není dokonale stejnorodý, ale obsahuje různé síly a částice. Představte si to jako moment, kdy dokonale hladká vodní hladina náhle vytvoří vlny – původní symetrie (všude stejná hladina) se naruší a vznikne struktura (vlny různých velikostí a směrů). V teorii vědomí funguje tento princip podobně: původní stav je jakési „kosmická jednota“ – beztvarý potenciál obsahující všechny možné varianty reality najednou, ale bez jakéhokoli rozlišení. Není tam čas, není prostor, není hmota, není individuální zkušenost.

Univerzální Myšlenka – třetí z trojice principů – pak působí jako hybná síla, která tento stav „naruší“. Nejde o myšlenku v běžném smyslu slova, ale o jakýsi prvotní tvořivý impulz, který odstartuje proces rozlišování. Z původně jednotného základu se začínají vyčleňovat konkrétní stavy – vzniká to, co nazýváme časoprostorem a fyzikálním světem. Paralelně se formuje i individuální perspektiva – lokální prožívání s vlastním „úhlem pohledu“, se svojí pamětí a příběhem. Právě tato lokalizace zkušenosti vytváří velmi přesvědčivý dojem oddělení: „já“ a „okolní svět“, „uvnitř“ a „vně“.

Klíčové však je, že tato oddělenost je iluze. Navzdory rozdělení zůstávají jednotlivé bytosti propojené s univerzálním polem – podobně jako v kvantové fyzice hovoříme o kvantovém provázání, kdy dvě částice zůstávají vzájemně spojené bez ohledu na to, jak daleko od sebe jsou. Teorie tedy pracuje s paradoxem: vzniká sice velmi reálný pocit oddělenosti a vlastní identity, ale na nejhlubší úrovni reality toto oddělení není skutečné. Oddělenost je způsob, jak si svět organizujeme ve své zkušenosti, nikoli konečná pravda o tom, jak to doopravdy je. Realita zůstává fundamentálně neduální – nerozdělená, i když se nám jeví jako rozdělená na mnoho oddělených částí.

Smrt a existence

Z tohoto rámce plyne i výrazná změna pohledu na lidskou konečnost. Pokud je naše individuální vědomí jen dočasným místním projevem univerzálního vědomí – a pokud je oddělenost pouze iluzí vytvořenou naší místní perspektivou – pak smrt neznamená úplné „vymazání“ vědomí. Jde spíš o ukončení dočasného tvaru a návrat k jednotě základního pole. Podobně jako vlna v oceánu vypadá jako něco odděleného, ale ve skutečnosti nikdy nebyla oddělená od samotné vody, tak i naše individuální vědomí nikdy nebylo skutečně oddělené od univerzálního pole. Smrt je pak jen rozplynutí zdánlivé hranice, nikoli zánik samotného vědomí.

Tím se posiluje takzvaná neduální perspektiva, tedy pohled, který vidí realitu jako nerozdělnou. Pocit pevného, izolovaného „já“ je sice velmi reálný a intenzivní prožitek, ale nemusí odpovídat konečné povaze reality. Propojení s univerzálním polem trvalo celou dobu, jen jsme si ho v běžném stavu nevědomosti nevšímali. Toto pojetí reality může pomoci zmírnit existenciální úzkost spojenou se smrtí i sobecké zaměření na vlastní oddělené já. Naopak může posílit pocit vnitřního klidu, hlubšího smyslu života a širší odpovědnosti za druhé – propojenost přestává být jen morální ideál a stává se součástí „mapy reality“.

Paralely s náboženskými tradicemi

Model jednotného základu, z něhož se rodí rozmanitost forem, připomíná motiv opakující se v lidské kultuře napříč duchovními a náboženskými tradicemi. Různé směry indické filosofie pracují s představou nedělené reality jako například koncept Brahman v hinduismu. Buddhismus zdůrazňuje vzájemnou provázanost a neoddělitelnost všech jevů. Taoismus mluví o beztvarém principu tao, z něhož vyvstává rozlišený svět všech konkrétních věcí. Strømme si této podobnosti všímá a používá ji jako most mezi vědou a duchovními tradicemi. Ukazuje, že to, co náboženství vyjadřují v obrazech a metaforách, se dá formulovat jazykem kvantové fyziky.

Zvlášť zajímavá je analogie ke křesťanské Svaté trojici: trojice principů – univerzální Mysl, univerzální Vědomí a univerzální Myšlenka – odpovídá v mnohém rolím Otce (tvůrce), Ducha svatého (vědomí, přítomnost) a Syna (projevení ve světě). Smyslem této paralely není převést fyziku do teologie nebo naopak, ale ukázat, že trojčlenné schéma se v různých tradicích objevuje jako způsob popisu vztahu mezi jednotným zdrojem, zakoušením a „projevením“ ve světě.

Umělá inteligence

Teorie má i aktuální přesah k umělé inteligenci. Pokud je vědomí univerzální pole, pak otázka „může být stroj vědomý?“ není jen otázkou výpočetního výkonu nebo toho, jak sofistikované algoritmy dokážeme naprogramovat. Otevírá se možnost uvažovat, zda by určitý typ fyzického systému – i nebiologického – mohl být nositelem skutečné zkušenosti, tedy zda by měl nějaký vnitřní prožitek. Zatímco dnes mluvíme o inteligentním chování stroje, tato teorie se ptá, zda by mohl i prožívat. Takový posun by měl okamžité důsledky pro etiku: kdy a proč bychom měli brát vážně možnost, že stroj něco cítí, Jak poznat rozdíl mezi pouhou simulací a skutečnou zkušeností, Jak by se tím změnila naše odpovědnost při vývoji stále samostatnějších a schopnějších systémů,

Co z toho plyne

Teorie Marie Strømme stojí na odvážné myšlence: vědomí jako základní pole, z něhož vzniká strukturovaný vesmír i naše individuální zkušenost. Pocit oddělenosti, který prožíváme jako tak samozřejmý, je podle ní důsledkem toho, že vnímáme svět jako jednotlivci, nikoli konečnou pravdou o povaze reality. Strømme si je vědoma, že její teorie leží mimo hlavní proud současné vědy. Jde podle ní o teoretický návrh, který bude vyžadovat roky diskusí a experimentálního ověřování. Většina vědců by před přijetím takového radikálního obratu vyžadovala velmi silné důkazy. Strømme ale nabízí konkrétní testovatelné předpovědi, od vzorců mozkové aktivity při meditaci až po možné stopy v kosmickém mikrovlnném záření. Používá přitom standardní matematický aparát moderní fyziky, stejné rovnice, které popisují částice a pole.

Pokud má pravdu, důsledky budou dalekosáhlé. Změní se pohled na smrt, není koncem, ale návratem k jednotě. Změní se pochopení naší propojenosti, nejde o morální přání, ale o strukturu reality. Změní se i otázky kolem umělé inteligence. Může stroj skutečně něco prožívat, pokud existuje pole vědomí, do něhož by se mohl napojit? Strømme se pokouší dokončit cestu, kterou naznačili velcí fyzikové 20. století – Schrödinger, Bohm, Heisenberg – a převést jejich filosofické intuice do přesného matematického jazyka. Zároveň buduje most k tomu, co náboženství vyjadřovala v obrazech a metaforách po tisíce let. Zda se jí to podařilo, ukáže čas a další výzkum. Už teď ale nabízí pozoruhodný pokus držet pohromadě jazyk moderní vědy, fakt naší subjektivní zkušenosti a staré lidské tušení o skryté jednotě všeho.

–––––––––––––

Zdroje použitých obrázků a fotografií:

https://pubs.aip.org/aip/adv/article/15/11/115319/3372193/Universal-consciousness-as-foundational-field-A

https://www.uu.se/en/news/2025/2025-11-24-consciousness-as-the-foundation---new-theory-of-the-nature-of-reality