Kdo chce psa bít, musí mít hůl?

Povídal jsem si nedávno s manželkou. To zřejmě minimálně občas udělá každý ženatý muž. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že hodlám požádat o přídavky na děti. Sice doma neotáčíme každou korunu, nicméně podle mých propočtů na přídavky nárok máme. Manželka kupodivu nesouhlasí, protože jí to nepřipadá správné a ani slušné. Žijeme si přece slušně.

Oba máme vlastní auto, dům na hypotéku, solidně zařízenou domácnost, v jídle nestrádáme ... Opáčil jsem, že oba máme zřejmě průměrné platy, tudíž asi máme na přídavky nárok. Sice se mi jako hodně cestujícímu živnostníkovi část příjmu generuje z proplácených cestovních příkazů za cesty, ale tento příjem se pro vyhodnocení dávek nezapočítává. A to měsíčně nezřídka najezdím i tisíce kilometrů. Pro nezasvěcené ve zkratce vysvětlím, že se jedná o naprosto legální příjem v rámci zákonů ČR, který by měl vyvažovat hodnotu opotřebení soukromého vozidla používaného při podnikání. V mém případě evidentně v takové výši, že součet našich platů se díky tomu posouvá do kategorie nadprůměrných. Přesto se odvažuji o přídavky požádat a to zkrátka proto, že na ně mají naše děti podle zákonů ČR nárok.

Trvalo to jenom pár dnů, když se v televizi objevila aféra místopremiéra Jiřího Čunka s jeho sociálními dávkami. Hned se mi vybavila slova manželky - nesprávné, neslušné - když to vlastně nepotřebujeme? Taky se mi vybavily moje žádosti o přídavky na děti ve druhé polovině devadesátých let, které úřady zamítaly nebo alespoň snižovaly na minimum díky mému velkém příjmu. No jo, pracoval jsem v bankovnictví, bral zřejmě nadprůměrný plat, ale taky tento náš jediný příjem živil i moji manželku na mateřské a naše dítko. Ne, opravdu mi nevadilo, že jsem na přídavky neměl nárok. K mému nemilému překvapení na přídavky měli nárok mnozí podnikatelé, kteří parkovávali před naší bankou v drahých autech, stavěli své vily a budovali firmy. Před úřady byli chudí a jsou možná dodnes. A nejenom oni. Mnozí spoluobčané chodí pro dávky, ať už pracují na černo nebo třeba rozkrádají pevně či nepevně připevněné součásti železnic či kanalizace za účelem výhodného prodeje v kovošrotu. Náš sociální systém zkrátka byl a stále ještě je štědrý.

Nejsem sympatizantem s KDU-ČSL, protože je budu mít vždy za stranu „převlékačů kabátů". Nejsem ani sympatizantem s Jiřím Čunkem, přestože ho můžu směle považovat za krajana. Zkrátka mi vadí to, že se nyní hodí vytáhnout nějakou starou špínu na někoho, komu pan Čunek evidentně z nějakého důvodu vadí. Třeba měl pan Čunek na dávky nárok, stejně jako nyní já a nebo ve stejné době již zmiňovaní úspěšní podnikatelé.

Naprosto nevěřícně jsem posléze hleděl na požadavek ČSSD na předčasné volby. Neuvěřitelné pro normálního člověka. Ale zřejmě normální v politické kultuře v Česku. Kde bere pan Jiří Paroubek drzost a odvahu, když ve stejných chvílích odráží jeho minulá manželka podezření z nekalých praktik při příjímání peněz od dárců do svého sdružení. Které mimochodem, ale zřejmě pochopitelně vzniklo již za vztahu s panem Jiřím, bývalým premiérem nijak úspěšné vlády. Vůbec bych se nedivil, kdyby se objevila další podobná sdružení našich politiků a to napříč celým politickým spektrem. Kolik dalších afér ctihodných spoluobčanů bude ještě následovat?

Bohužel to v dnešním světě vypadá tak, že pošpinit lze prakticky kohokoli a to dokonce beztrestně. Ale na to si na naší politické scéně musíme zvyknout. A nejenom na ní. Kdo chce psa bít, vždy najde si hůl ...