Zákaz Pomazánkového másla je málo

Tak nám prý zemřelo Pomazánkové máslo, budiž mu země lehká. Zvykli jsme si na něj a tak nějak jsme se naučili s ním počítat. V dnešním složitém světě to byla jedna z mála konstant. Kup pomazánkové máslo, to byla instrukce, kterou od manželky slýchal nejeden manžel. Teď si bude muset zvykat na jiné názvosloví. Kup pomazánku... Jakou? No tu, co se dřív jmenovala máslo. Takže máslo? Ne, jak se to jmenovalo pomazánkové máslo...

Obhájci tohoto nařízení mluví o jednoduchých pravidlech EU, které mají chránit spotřebitele a vnitřní trh. O pravidlech v podobě zákazu zažitého názvosloví. Chápejte, lidé byli na něco zvyklí a EU je chrání tím, že je zvyká na něco jiného.

Kdykoliv začnete mluvit o tom, jak je to hloupé, zlehčují to, zesměšňují vás a mluví o tom, že o nic nejde. Lidé si zvyknou, tak co. Jenže pokud o nic nejde, tak o co vlastně šlo předtím? Co tak zásadního přinutilo stovky úředníků vytvářet další z mnoha legislativních zprasků, kterým přihnojí ten současný legislativní marast? Když o nic nejde, tak proč to všechno?

Bylo napsáno bezpočet článků, které popisovaly chaos v hlavách bruselských ouřadů. Pokud zakázali název pomazánkové máslo, proč nezakážou burákové, arašídové, kakaové anebo bambucké máslo? Proč nezakážou pleťovou vodu? Pleťové mléko? Drůbeží šunku? Ovocný čaj? Jasně. Když si někdo bude na daný název stěžovat a nějaký bruselský ouřada stanoví normu, budou splněny základní podmínky pro přejmenování. A pak třeba zakážou i tyhle věci. Ale upřímně, přijde vám to normální? Kam až to zajde? Kolik věcí bude potřeba zakázat, aby na světě nastal spotřebitelský ráj?

Obvyklou praxí je, že název není popisný. Když přijdu do restaurace a uvidím v jídelním lístku pokrm jménem Rarášek, budu se zajímat, co v tom je. Budou mě zajímat generické atributy - je v tom maso? brambory? jaký je způsob přípravy? smažené, pečené, nebo vařené? Zeptám se obsluhy, co to ten Rarášek vlastně je. Pomazánkové máslo je stejný název jako ten Rarášek. Je naprosto běžné, že názvy (nejen) potravin mohou být matoucí. Od toho má člověk mozek, aby si věci vybíral s jeho pomocí. Paradoxem je, že v dnešní době, nabité informacemi, v době, kdy jsou informace dostupné kdekoliv na tři šmátnutí palcem, řeší úředníci jak to udělat, aby někdo nebyl zmaten nebo podveden. Ono je fakt nesmírně složité odemknout mobil, pustit prohlížeč a vyťukat pomazánkové máslo. Je rozhodně jednodušší několik let jednat, sepisovat traktáty, dlouze diskutovat a nakonec zakázat takový název plošně, abychom těm lidem ty tři kroky ušetřili. A miliony dalších názvů také.

Jednou se třeba dočkáme doby, kdy názvy nebudou matoucí. Kdy budou striktně popisné. Kdy se popis výrobku stane součástí názvu. Kdy budeme místo Pleťového mléka kupovat Čistící emulzi bílé až béžové barvy, určenou na pleť dospělého člověka. Ostatně, už dnes dostanete s průměrným výrobkem hotové romány informací, tak proč ne.

Různí zastánci těchto dementních opatření argumentují ochranou spotřebitele. Dokonce pan Linhart - místní blogger - stanovil hranici pro to, kdy jde o průměrně obezřetného spotřebitele (ten, co si plete to pomazánkové máslo s máslem) a blbého spotřebitele (ten, co by si mohl splést i pleťovou vodu s vodou). Myslím, že by pan Linhart měl jít pracovat do Brusele, takových lidí tam není nikdy dost. Slyšel jsem spoustu zcela-zásadních-argumentů, proč je ten zákaz dobrý. A jedním dechem dodávají, že přece o nic nejde, tak proč to ostatním vadí? A tím se vracím na začátek a opakuji...

Když o nic nejde, tak o co šlo předtím? Co tak zásadního by se stalo, kdybychom neměli další legislativní kousek o spoustě slov, paragrafů, odstavců, za kterým jistě stály tisíce a tisíce člověkohodin práce mnoha úředníků?