Pocit

Myslím si, že to znáte. V životě člověka jsou chvíle, kdy máte někde hluboko uvnitř pocit, že víte, co máte udělat.
Já to věděl hned, jak jsem zavřel dveře toho honosného sálu.
Ale strach, obavy ze ztráty komfortní zóny či přehršel racionálních argumentů vám nedovolí udělat to, co víte, že máte udělat.
Ve mně se to mlelo.
Ano, strach. Obrovská zodpovědnost. Vědomí, že rodina bude dostávat na frak. Že moje vlastní firma půjde stranou. Že přijdu o zaběhlý a poklidný život.
Kdybych věděl, že hned po mém převzetí kormidla bude ve firmě smrtelný úraz a policejní vyšetřování, že od nástupu s ženou na konci těhotenství málem přijdeme o dítě, protože sem byl furt v práci a na dně sil a ona se starala sama o další tři malé děti, kdybych věděl, kolik intrik a pomluv zažiji, řekl bych "ne". Ale nic z toho jsem netušil.
Ten víkend jsem to hodně probíral s ženou. Půjde do toho se mnou? A na modlitbách s Bohem. Potřeboval jsem získat vnitřní rovnováhu a klid.
Navíc tu byla ta zvláštním způsobem tajuplná důvěra oné V.I.P. osoby, jejíž hodnoty mi navíc dávaly smysl. Nebylo to o penězích. Bylo to o poslání a já věděl, že tohle vše dává smysl.