Jsme všichni žoldáci?

Každý, kdo využívá svého ústavního práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, za tuto práci dostává odměnu. 

A to bez ohledu na to, jakou profesi vykonává. Lékaři, hasiči, dělníci, učitelé, zemědělci, ale i politici jsou profesionálové.

Od roku 2004, kdy u nás byla zrušena branná povinnost v době míru, naši obranu zajišťují vojenští profesionálové. Tři z nich nedávno padli na misi v Afghánistánu při plnění svých rozkazů. Rozkaz je něco, co vojenskou profesi výrazně odlišuje od jiných povolání. Zatímco v civilním povolání neuposlechnutí nařízení nadřízeného může mít na vás finanční dopad či ve výjimečných případech můžete o zaměstnání přijít, pak na neuposlechnutí vojenského rozkazu pamatuje trestní zákoník až výjimečným trestem. Vojenské povolání má kromě rozkazů i další odlišnosti. Je to přísaha věrnosti České republice, statečnost a ochota položit život za svou vlast.

O tom, kde a jak vojáci budou svou přísahu plnit, rozhodujeme my všichni, a to prostřednictvím volených zástupců. Parlament i vláda vyšly z demokratických voleb. O vyslání vojáků do Afghánistánu rozhodla letos poslanecká sněmovna na své třinácté schůzi drtivou většinou 82%.

V odborných kruzích se často diskutuje, jestli pokračování sedmnáct let trvajícího konfliktu v Afghánistánů vůbec dává smysl. V šedesátých letech dvacátého století byl Kábul moderním evropsky vypadajícím městem s funkční trolejbusovou dopravou (mimochodem značky Škoda). Když jsem Kábul v roce 2003 navštívil, viděl jsem pouze zničené město a všude bezútěšnost a zmar. Smyslem pobytu našich vojáků v Afghánistánu bylo zajistit obnovení infrastruktury a návrat této země do jejich „zlatých šedesátých let“. Evidentně se to nepodařilo. Ale nebylo by okamžité stažení vojáků NATO stejnou zradou, jako když se letos ze dne na den američtí vojáci stáhli z Kurdistánu a nechali kurdské bojovníky na holičkách? V každém případě jsou za rozhodování o dalším postupu v Afghánistánu zodpovědní naši politici, kteří by měli své názory umět obhájit ve vrcholných orgánech NATO.

Každá země má armádu. Když ne vlastní, tak cizí. Buďme rádi za tu vlastní a buďme hrdí na její příslušníky. Slova jako vlast a čest jsou jim vlastní. Štábní praporčíci Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek se nezpronevěřili vojenské přísaze a padli při plnění bojových rozkazů. Zaslouží si náš respekt.

Ty, co se na sociálních sítích vůči těmto vojákům vyjadřují vulgárně a nenávistně, žádám o trochu piety. Nejhorší, co člověka v životě může potkat, je pochovávat svoje děti. Prosím o úctu k těm, kteří to nyní musí dělat.