Charlie Hebdo v Pardubicích

Když 7. ledna 2015 zaútočila skupina teroristů na redakci časopisu Charlie Hebdo, proběhla po celém světě obrovská vlna solidarity.

Zavraždění 12 lidí bylo šokem pro celý civilizovaný svět. Politici celého světa se předháněli ve vyjádření lítosti či zloby nad tímto ohavným činem. Solidární heslo „Je suis Charlie“ zaplavilo sociální sítě a stalo se symbolem odporu proti násilí.

Když 20. března 2026 zaútočila skupina teroristů na výrobní závod LPP Holding v Pardubicích, jako kdyby se po celosvětové solidaritě slehla zem. A přitom oba tyto útoky mají hodně společného. V obou případech chtěla skupina lidí vyjádřit svůj nesouhlas s něčím, co se jí nelíbilo. V prvním případě šlo o otištění karikatury, v druhém případě o výrobní program. Někdo může namítnout, že v tom prvním případě po řadění lumpů zůstalo na místě dvanáct mrtvých, a v tom druhém žádný člověk neutrpěl újmu. Chceme, aby počet mrtvých byl měřítkem zločinnosti takového činu? To, že v pardubické výrobní hale nikdo ze zaměstnanců neuhořel, je možná zázrak. A smrt v žáru plamenů je jednou z nejděsivějších. Kde jsou prohlášení politiků, kde je lidská solidarita? Vše se zvrhlo v diskuzi o tom, jestli byl objekt dostatečně zabezpečen či ne. Řešilo se tehdy v případě Charlie Hebdo zabezpečení redakce?

Co když příště obdobně pomatená skupina zaútočí na byt či dům někoho, s kým nesouhlasí? Nebo si za cíl vybere rodinu zaměstnance redakce (továrny, školy, úřadu, …) jenom proto, že tento se podílí na něčem, co oni nechtějí.

Každý teroristický čin si zaslouží opovržení, společenské odsouzení a přísný trest. Jestliže v případě žhářského útoku v Pardubicích zůstane veřejnost mlčet, zaděláváme si na obrovský průšvih. Příště cílem může být kdokoliv. A proto „Je suis …“.