Zastával jsem se Laciny, nyní Rusů a zastanu se i tebe…

samozřejmě když budu mít pocit, že je ti neprávem ubližováno. U Laciny je tento můj pocit skoro 100%. Jistě, mohu se mýlit, ale zrovna v tomto případě si to nemyslím. „Mydlil“ jsme po D1 tolikrát, že moc dobře vím, jak to na dálnicích chodí a to nejen na naší „stotřicítkové“, ale i na té německé s neomezenou rychlostí.Nikdo mě prostě nepřesvědčí, že vyšší pravděpodobnost má jev, kdy se do té doby zcela bezproblémový řidič rozhodne vraždit než jev, kdy mladá řidička zazmatkuje a v panice strhne volant ven z dálnice.Do dalších detailů nebudu zabíhat. Nebylo by to k ničemu. Pozice obou stran, jak té většinové, kterou zde reprezentuje třeba Zdeněk Matuška, tak té menšinové, kterou zde nyní reprezentuji já, jsou zcela zabetonované.

Ale s těmi Rusáky to je složitější. Tam žádné osobní zkušenosti nemám. Pouze se směji názorům, že to jsou nejhorší hosté. Víte, kdo pro mě byli nejhoršími hosty? Češi. Tedy většina z nich, samozřejmě.

Vedl jsem u CKM něco přes padesát skupin, z toho pouze dvě české mířící pokaždé do Polska. A mohu říci, že tolik frflalů jako v těch českých skupinách bylo asi tak ve všech těch A-N-F hovořících dohromady.

Pravda, i u Čechů, resp. Češek se našly milé výjimky a vzpomínky na to, jak jsem s jednou z nich odstraňoval ten těžký balvan, který ji tížil na duši. A to vzhledem k charakteru akce, která často bývá tíživá, docela úspěšně a příjemně. Je to ovšem 45 let nazad.

Tak tedy ještě jednou: Posuzovat nějaký národ podle toho, jak se chovají jeho zbohatlíci v cizině, je naprostý nesmysl. Ale to, co smysl dává, je, že každý stát na světě má své zájmy a ty si chrání.

Rakušané protestují proti Temelínu. Maďaři protestují všude, kde žije jejich menšina, Slováci protestují u Maďarů a tak to jde stále dokola a skoro nikdo není z toho kola vyloučen. Je proto naprosto absurdní předpokládat, že Rusko nemá své zájmy nebo své oblasti zájmů.

Ukrajina je se svými 600.000 km2 plochy velkým nárazníkovým územím mezi Západem a Ruskem. Možná je lepší říci, byla. Až do letošního roku mělo Rusko Ukrajinu jako takového malého, menšího a blbšího bratříčka, který neustále potřebuje s něčím pomoci. Nejčastěji s cenou plynu.

Ovšem, naši milí a schopní strategičtí plánovači si řekli: Proč se spokojit s málem, když můžeme mít vše. Celou Ukrajinu. Ukrajinci, alespoň ti kyjevští, jsou na Janukovyče napružení, tak jim trochu pomožme. Majdan a jeho důsledky jsou notoricky známé

V takové situaci ale žádný stát, natožpak velmoc, nezůstane s rukama v klíně. Rusko je v pozici toho, který se brání. Vždyť ono přece ten konflikt nezačalo. Ale je neustále tlačeno do pozice agresora.  

A my, kteří jsme to začali, si hrajeme na neviňátka jako „Svatádalanevíkomu“.

A Krym? Místní na Krymu, samozřejmě podpořeni Ruskem, prostě jen využili příležitosti, kdy centrální vláda v Kyjevě byla oslabena a vzali si to, co jim odedávna patřilo. Nezávislost. Hlavně nezávislost rozhodnutí, ke kterému státu budou patřit. Ta jim byla dlouho odpírána.

Klidně Rusy tepejte jak o život. Ale jen za něco, co skutečně udělali a ne za to co si myslíte, že udělat chtějí. To není nic jiného než „koukání mrtvé kočce do p*dele“, protože tam skutečně nic rozumného nevykoukáte.

Každým nesmyslným protiruským blábolem přihráváte Putinovi další příznivce. Kdyby ale Rusko sestřelilo civilní letadlo, tak do něj perte jak o život. Jen si prosím dejte pozor, aby to letadlo nebylo naše špionážní kamuflované za civilní stroj.

Třeba CZ007 podle „Jamese Bondese“.

A ještě jedna věcná poznámka na téma:

Mladistvé úlety a dvojí metr našich pravdoláskařů

 Včera jsem napsal takový krátký článeček o roce1968 apotom a zmínil jsem Jiřího Rumla, tedy otce pozdějšího „nejhoršího politika v dějinách ČR“ Jana Rumla jako zuřivého stalinistu padesátých let.

Bylo mi oponováno, že jsme si vybral účelově právě disidenta, ale já to udělal opravdu účelově. S poukazem na minulost mnoha a mnoha, skoro všech disidentů.

A v čem je ten dvojí metr? Pan Babiš, já a desetitisíce dalších jsme pracovali pod dozorem StB a dostali se do jejich kartoték.

A to nyní, ani po tolika letech (u mě 35) není jakoby zapomenuto, ale stalinismus disidentů byl účelově zapomenut v okamžiku, kdy je vykopali z KSČ.

A přitom si troufnu tvrdit, že celé desetitisíce „evidovaných“ nemohli všichni dohromady ani náhodou způsobit v národě takovou morální zkázu jako hlásná trouba KSČ, propagátor popravy Milady Horákové, redaktor Rudého Práva Jiří Ruml, který se ale mávnutím kouzelného proutku stal „demokratem“.

Proč tedy naši pravdoláskaři jednu zátěž z mládí bagatelizují a druhou démonizují? Odpověď je jednoduchá, protože se jim to hodí. Démonizují totiž jen ty, kteří s nimi nesouhlasí.