Vztah k uprchlíkům je věcí svědomí a rozumu...

Na toto téma už byla napsána řada článků. Dva z nich také od mých kamarádů. Od Honzy Pavlika: Solidaritu s uprchlíky: Přijímám a Jirky Buzického: Ad Jan Pavlík uprchlíky přijímá. A co na to říkám  já?

Je to opravdu věcí svědomí a rozumu. Za celou dobu totality "uprchlo" z naší země asi 200.000 lidí a to v různých vlnách, především po roce 1948 a 1968.

To není tak úplně málo, i když vzhledem k počtu obyvatel Západních zemí, od Rakouska až po Ohňovou zemi hluboko pod jedním promile. A všichni, až na velmi malé výjimky, se v Západních zemích setkali s když ne vřelým, tak velmi korektním zacházením.

Neznám jediný případ, ale neříkám, že neexistuje, kdy byl někdo ze Západu do Československa vrácen s tím, že jeho žádost o azyl je neodůvodněná. Naprosto stačilo, že žijeme v zemi s komunistickou vládou a jsme nuceni snášet její diktaturu.

Naši lidé se, až na nepatrné výjimky, v zahraničí dobře chytili. S mých spolužáků na průmyslovce, kterých emigrovalo asi pět, se chytli čtyři. Pátý se vrátil. Jel jsem na schodech v metru nahoru a najednou ho vidím, jak jede dolů.

Myslel jsem již, že vidím bílé myšky, ale kdepak, brzy jsem zjistil, že se z Kanady sám a dobrovolně vrátil. Tedy sám, ve smyslu vlastního rozhodnutí, nikoli sám bez rodiny. Ale kamarád mu nabízel džob vrátného v luxusním domě v Karlovce, ale myslím, že to kvůli jazykům nevzal.

Čas oponou trhnul a z nás se místo žadatelů o azyl stal stát azyl poskytující. Trochu vyčichlé, ale lepší než nic, je toto:

Mezi roky 2006 a 2010 bylo v sedmi zemích střední Evropy (ČR, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko) podáno asi 77 800 žádostí o azyl. V roce 2010 o mezinárodní ochranu v tomto regionu požádalo 12 000 lidí, z toho nejvíce v Polsku (6 540), následovaném Maďarskem (2 460), Bulharskem (1 030), Rumunskem (860), Slovenskem (540) a Českou republikou (460). Slovinsko, nejmenší země regionu, registrovala v daném období nejméně žádostí, celkem 210.

Nejčastější země původu žadatelů se v jednotlivých zemích liší. Nejvíce žadatelů ve výše uvedených zemích střední Evropy přicházelo z Afghánistánu, Gruzie, Iráku, Pákistánu, Srbska a Turecka.

Vidíme, že to není nic zas až tak dramatického, co by se nedalo hravě zvládnout. A ani ty současné počty (jde tuším o celkem asi 40.000 lidí) nejsou nic světoborného. Světoborná jsou jiná fakta:

Těch uprchlíků může, dle mého názoru, být podstatně více. Odhaduji, že až o jeden rád více, tedy celkem asi půl miliónu.

I takovýto počet se dá zvládnout, rozhodující ale je "charakter toho zboží, které máme koupit". Jistěže lidé nejsou žádným zbožím, ale přijímání uprchlíků již zbožím nebo službou je.

Takže významnější než celkový počet jsou asi tyto faktory:

• Barva kůže. Roli by sice teoreticky hrát neměla, ale hraje velkou
• "Bezinfekčnost", co se napojení na teroristické organizace týče
• Zdravotní stav a nebezpečí zavlečení nemocí
• Vyznání a "schopnost" toto vyznání násilím prosazovat
• Profese, je-li jaká

A další faktory, na které jsem zapomněl. A hned na první pohled vidíme, že mnoho z těch rizikových faktorů nejsme vůbec schopni vyhodnotit a také nejsme schopni jim předcházet.

A skončím něčím, za co budu jistě pokárán. Mé znalosti jsou kusé, ale četl jsem o vraždě panovníka, po které osnovatel vraždy nařídil popravit i jeho dvě malé děti. Jednoduše proto, aby se za dvacet let nedočkal pomsty.

A přesně tak postupuje italská mafie. Po něčí vraždě musí být zabit i jakkoli malý syn zavražděného, aby se vrahovi později nemstil.

A já se samozřejmě nepřikláním k tomu, že bychom zde měli někoho preventivně popravit. Ale upozorňuji na skutečnost, že nejen děti, které se s uprchlíky přistěhovaly do země, ale i ty, které se v zemi azylu narodily, se mohou mstít.

Za co se mstí, to ví často jen Bůh. Ale dělají to. Třeba v Londýně 2005

Podle britského vyšetřování za útokem stáli hlavně samostatní čtyři sebevražední atentátníci – Mohammad Sidique Khan (30), Shehzad Tanweer (22), Germaine Lindsay (19) a Hasib Hussain (18). Všichni byli praktikující muslimové, všichni se také narodili a žili ve Velké Británii. Kromě Germaina Lindsaye byli pákistánskéhopůvodu a žili v okolí města Leeds. Vůdce celé skupiny, Mohammad Sidique Khan svou motivaci vysvětlil, na později zveřejněné videonahrávce, Shehzad Tanweer.

A pak se prosím zodpovědně rozhodujte.

Před pár dny jsem uveřejnil tento článek a myslel jsem ho takto: Uprchlíky umístit da sběrného tábora, každé pohlaví odděleně, bez možnosti jakýchkoli vycházek a pokud možno s tvrdou pracovní povinností.

Smyslem by mělo být hlavně to, aby to odradilo další uchazeče o "azyl" a v nepatrné míře i to, aby se trochu vrátily náklady na jejich ubytování. I když tomu, upřímně řečeno, moc nevěřím.

Koncentrační tábory pro uprchlíky? Podle mě jediné efektivní řešení