Vezmu to popořadě, vinej, nevinej…

Můj včerejší článek, který jsem psal víceméně z nudy nad příšerným televizním programem, měl nečekaný ohlas a spoustu komentářů. A protože na silnících a dálnicích nám všem jde o život, pokusím se Vaše komentáře komentovat.

• Asi největší kontroverzi vyvolalo moje tvrzení o štrece Praha – Olomouc za přesně dvě hodiny a kupodivu málo komentářů jsem viděl na Katovice za čtyři hodiny. Nikdy jsem na čas nejezdil a ty údaje, které říkám jsou částí z rádia a částí u jiného objektivního měření (obchod v Katovicích)
  Takže nevím, jaký byl můj průměrný čas Praha – Olomouc, jen jsem jednou slyšel v Praze v Rádiu hlásit 16:00 a v Olomouci 18:00. V Katovicích jsme to řekl českým kolegům a ti se mi vysmáli. Takže jsem jednomu při nájezdu na dálnici v Praze zavolal s tím, že mu zavolám zase z Olomouce. Za Mirošovicemi mě chytli, zaplatil jsem litr pokuty a začal se chovat mravně. To je takový účel pokuty, že?
• Pirátem při 100km do Pelhřimova bez posilovače bych asi byl, kdybych jel 130. Ale byla sobota odpoledne, dálnice prázdná a já jel v pruhu pro kamiony rychlostí okolo 100km/h. Byla to pěkná otrava.
• Někdo si myslel, že Trpišovský vybrzďoval auta v pravém pruhu. Ale kdepak, on toho „loudala“ (podle něj) předjel zprava, vjel do levého a tam skočil na brzdu. Mě se snažil jeden školit v pravém, ale to byla opravdu výjimečná situace, protože já mu tak briskně ujel, že začal vidět rudě a když jsem zpomalil a vjel do pravého, tak mě chtěl „poučit“. Ale byla to slabá káva.
• Z aut se nepochybně nezblázním. Mám jedno auto, které už začíná aspirovat na titul „veterán čekatel“ a jsem rád, že bavoráci jsou držáci a když se s nimi dobře zachází, tak vydrží.
• Vincenzo je asi poměrně mlád. Kdyby měl nalítáno tak jako já, tak by věděl, že v roce 1970 (nevím přesně dokdy) byla mezi 23:00 a 05:00 v uzavřených obcích rychlost neomezená. A mimo obce, myslím, že po celý den, ale za to ruku do ohně nedám. Teď jsem si ale vzpomněl na žertovnou historku z totality, takže další připomínky budu řešit až příště.
  
  
• ŽERTOVNÁ HISTORKA S TOTALITNÍ POLICIÍ (VB)
  
  Naše rodina koupila v roce 1969 osobní automobil Š1000MB a já byl jediným pánem vozu, táta si řidičák nikdy neudělal. A počátkem roku 1970 jsem se seznámil se svojí první ženou a nám oběma se velmi líbily postelní aktivity. Ostatně, vydrželo nám to celých dvacet let.
  Já měl v rodinném domku v Záběhlicích svůj vlastní pokoj, kde „myši měly pré“, pokud rozumíte, co tím myslím. Ale budoucí tchán byl přísný a tvrdě vyžadoval, aby jeho 21 letá dcera byla v okamžiku, kdy on vstává, doma. Takže někdy okolo třetí se mnou začala Jaruška cloumat „Jirko, pojedem…“ a i když se mi vůbec nechtělo, tak jsem vlezl do auta a vezl ji k Havlíčkovým sadům. Pro ty, co neznají Prahu dodávám, že to je tzv. Grébovka.
  A na zpáteční cestě v zatáčce s Spořitelny (ještě tam je) jsem předjel Volhu VB, která se příšerně plouhala a čekala na opilce, který se bude plouhat za ní. Předjetí proběhlo bez komplikací, ale když jsem byl asi 300 metrů daleko, tak jsem viděl, že se Volze zhoupla přední světla a začala se rapidně přibližovat.
  Malátnost z předchozího milování byla pryč a já hnal tu „vébáckou“ Volhu za sebou až před náš barák. V klidu jsem zastavil, ale než jsem stačil vypnout motor, tak u mě jeden vébák byl. Bryskně mě vyzval k následování a když energicky nafoukal balónek se zcela negativním  výsledkem, pravil ke svému kolegovi: „člověče, on je čistý“. A tak mi dali jen dvacku pokuty za rozedranou občanku a pravili: „jezdíte tady ale hodně rychle“, načež já odvětil, ež to není zakázané. Oni odjeli a od té doby vím, jaká tehdy byla maximální povolená rychlost v obci. Nebyla.